Jak objektivně srovnávat a posuzovat "dobré kungfu"

(- pojem kungfu je v tomto případě myšlen jako "reálná úroveň schopností a znalostí -)
Snaha o porovnání a potřeba posoudit co ten který mistr nebo žák umí je stará
jako bojové umění samo. Zvláště pak za posledních 100 let, kdy se z
bojového umění stala masová záležitost (narostl a stále roste počet škol a klubů)
a z výuky bojových umění se stalo zaměstnání,někdy i velmi dobré.
Tento proces s sebou přinesl mnoho pozitivního, ale také v rámci reklamy
a "potření konkurence" mnoho ne zrovna správných či čestných věcí a metod.
Posouzení kvality, šířky a ovládnutí znalostí se v tomto totálním "Babylonu"
stává naprosto zásadní záležitostí. Problém je, že toto posuzování je díky mnoha
faktorům značně ztížené .
Posuzování a porovnávání je v první řadě závislé na úrovni a potřebách posuzovatele.
Toho se přirozeně využívá při komerčním přístupu k bojovému umění.
Tak jako se lépe prodá výrobek, který má hezký obal se spoustou lákavých hesel,
tak je jistě komerčně úspěšnější škola, která má "velkého mistra", "pravou línii",
"jediné originální nebo nejůčinější techniky", "nejvíc titulů ze soutěží" atd.
Je však otázkou, zda tyto aspekty vypovídají o reálné úrovni schopností a kvalitě
tréninkového procesu. V bojovém umění je toto vše ještě přirozeně zkreslováno
a podporováno díky ješitnosti, která je podstatnou složkou celého procesu
výuky, posuzování a nakonec také historie.
Jak tedy posoudit a poznat skutečnou úroveň bojového "poznání a ovládnutí".
V prvé řadě se nabízí (jistě rozhodující prvek při výběru učitele) to jaká
je náváznost na nějakého "velkého mistra". Podíváme-li se však na tento aspekt
podrobněji, je zřejmé, že tento fakt má v podstatě jen minimální vypovídající
hodnotu. Velikost Velmistra je (zvláště dnes, ale bylo tomu tak už i začátkem
20. století) daná často politikou nebo jeho prosazováním se v rámci komerčního
procesu. Někdy je to dáno tím, že je třeba potomkem jiného slavného mistra,
což opět nemusí znamenat, že má "dobré kungfu". Další věcí je, že to, že je mistr
dobrý ještě nemusí znamenat, že je dobrý i jeho žák. Ve "zlaté éře" bojových umění
(1850 - 1930 ) měl mistr jen několik žáků, kteří s ním buď bydleli nebo se vídali
každý den - v podstatě byli něco jako rodina. Tak mistr opravdu formoval
žáka jako osobnost a žák měl možnost vidět mistra a jeho způsob jednání ve
všech aspektech běžného života. To že se dnes někdo zůčastní jednou za půl roku
semináře nebo pobude s mistrem pár týdnů či měsíců, nelze brát za "přímé předání
znalostí a způsobů" jako tomu bylo, ve výše zmiňovaném období (a určitě je v několika
málo případech i dnes).
Navíc vše je i v ideálních podmínkách závislé na inteligenci, píli, vlastnostech
a životních podmínkách žáka.
Co se týče čínských bojových umění je zde také faktor politického a kulturního vývoje
v druhé polovině 20. století. Celé dvě generace mistrů jsou poznamenány snahou vládní
politiky o sportovní pojetí a odstranění reálné schopnosti bojovat.
Nakonec bych poukázal na historky, příběhy a zkušenosti, které potvrzují že
i dlouholetí žáci velkých mistrů můžou nakonec zklamat i v jednoduchých soubojích
se soupeři, kteří jsou "papírově" mnohem horší.
Z výše zmíněných důvodů lze řící, že velmistr v pozadí není pro posuzování reálné
úrovně kungfu nijak důležitý.
Další věcí podle které jistě většina z nás posuzuje a srovnává je to, jak ten který člověk
cvičí sestavy, případně předvádí nacvičené techniky.
Ovšem i tento pohled je velmi ošidný a i když má jistou vypovídací hodnotu,
rozhodně je výsledný soud ovlivněn a zamlžen řadou subjektivních a vedlejších faktorů.
Posuzuje-li cvičení začátečník, bude se mu jistě nejvíc líbit, když
mladý vitální člověk cvičí sestavu s mnoha efektními pohyby, akrobatickými prvky,
kopy ve výskoku atd. ( např. moderní wušu). Zacvičí-li tu samou sestavu např. starý člověk
který může techniky v ní ovládat naprosto dokonale, nebude už z pohledu neznalého
jeho umění tak "hezké"?!, nemluvě o tom, že tradiční staré formy vůbec nebyly
vytvořeny kvůli vizuálnímu efektu (mnohdy jsou z pohledu jiné osoby "neestetické"
nebo nudné ). Vizuální dojem také závisí na celkovém charizmatu a hezkosti cvičícího,
což naprosto degraduje smysl soutěží v sestavách a vypovídací hodnotu výsledků o
kvalitě kungfu cvičícího.
To samé lze říct o demonstracích technik ve dvojci. Předvádí-li někdo překrásně,
rychle a přesně desítky technik při kterých soupeře "třikrát udeří, zláme ruku a ještě
ho nakonec shodí na zem" - je to sice velmi hezké na pohled, ale opět to má minimální
vypovídací hodnotu. Předně proto, že v boji je skoro němožné používat přesně dané
složité a dlouhé kombinace technik (a vůbec si je pamatovat, nehledě na to, že soupeř
je vždy jiný) a pak také proto, že umění bojovat je složeno z mnoha dalších aspektů.
Toto bylo krásně vidět při prvních turnajích v Ultimate Fightingu v USA. Na videokazetách
které tyto turnaje zaznamenávají je nejprve vidět demonstrace umění budoucích účastníků.
Předvádějí desítky na pohled strašlivých a efektivních kombinací, bijí zuřivě
svého partnera, který stojí a čeká než na něm techniku dokončí. Ukazují jak silně
a hrozivě lámou desky, bijí do boxovacích pytlů či předvádí "nekrytelné" kopy.
Většina z nich pak skončila K.O. během prvních minut zápasu, aniž by se na něco z toho
co ukazovali zmohli.
Tím se dostávám k logicky jedinému aspektu který má skutečně vypovídací hodnotu o
kungfu toho kterého člověka cvičícího bojová umění. Tímto aspektem je boj, lépe řečeno
cvičný boj. Reálný boj je totiž něco velmi specifického, těžko nacvičitelného a
v dnešní době je i velmi malá pravděpodobnost, že se cvičenec do situace, kdy by musel
opravdu reálně bojovat ("na život a na smrt") dostane (navíc je také skoro vždy rozhodnut
jednou či dvěma technikami a skoro nikdy nemá nikdo jiný možnost tuto událost
pozorovat a analyzovat).
Tréninkový, cvičný (nebo i soutěžní souboj) může jasně a v podstatě velmi objektivně
ukázat reálné kungfu hodnoceného. I zde je však nutné rozlišovat určité věci.
Zvláště pak styl a využívání technik. Co se týče stylu boje je jasné, že když
se soupeř vrhne na druhého a zuřivým "poloboxem" a jednou či dvěma fintami ho
nějak porazí (díky přirozené síle a rychlosti a zkušenosti) nemá to stejnou váhu,
jako je-li schopný, v klidu, přirozeně a uvolněně reagovat konkrétními technikami
stylu který cvičí. Plynule navazovat a čistě provádět (ne jen prudce švihat prsty
- plácat) základní techniky tak, že zároveň soupeře jasně zasahuje (udeří do těla),
ale techniky kontroluje do té míry, že soupeři podstatně neublíží.
Po několika kolech takového souboje může začátečník i různě pokročilý člověk velmi
snadno poznat co ten druhý reálně ovládá a do jaké hloubky (to tedy pouze pokročilý)
a v podstatě vycítit i tak trochu osobnost soupeře.
To že má někdo dobré kungfu, jěště však také neznamená, že umí také dobře učit nebo
předávat své znalosti a vést další lidi ke stejně dobré úrovni.
Schopnost učit vyžaduje mnoho dalších schopností, které nemusí dobrý bojovník nutně
ovládat. Ve zlaté éře čínských bojových umění byly testovací souboje naprosto obvyklé a
tato praxe měla také tu vlastnost, že čistila "zrno od plev".
V souvislosti s tímto tématem bych také rád popsal typ turnaje, který mi už dlouho
leží v hlavě a který by dle mého názoru byl opravdu podnětný pro rozvoj každého
zůčastněného bojovníka.
Bojuje postupně každý s každým, dejme tomu 5 minut. Menší časový úsek je nevhodný
pro horší posuzování (viz dále), delší je nevhodný při větším počtu účastníků
(z hlediska vyčerpání a délky turnaje). Jsou dovoleny všechny druhy technik,
kromě vpichů na krk a oči a obecně útoků na krk . Ostatní techniky jako například
útoky na genitálie, páky, kopy na kolena atd. Jsou povoleny, ale plný zásah je
považován v rámci hodnocení(viz dále) za nepřípustný a diskvalifikující
- tedy je možné výše zmíněné techniky dotáhnout, ale tak, že se pouze dotknou,
ale nezraní. Toto je důležité z několika aspektů. Umění provést techniku dobře a
zároveň ji kontrolovat do té míry, že nezraní, je jistě znakem úrovně schopností.
Neomezená škála technik (včetně chytání, páčení, házení na zem , boj na zemi atd.)
umožňuje každému používat svůj specifický styl - tak může například težší a pomalejší
porazit rychlého dlouhého zápasnickými technikami (oproti závodním soubojům např. v
karate a taekwondo, kde omezení technik a pravidel v podstatě vytváří podmínky
pro vítězství pouze pro úzkou skupinu, která je tvořena lidmi s určitými optimálními
fyzickými a taktickými proporcemi ).
Co je však pro tento typ turnaje podstatné, je nepřítomnost rozhodčích.
Celé hodnocení je čistě záležitostí subjektivní zkušenosti ze souboje.
Jednotlivé zápasy nemají vítěze a prohraného - bojovníci prostě bez přerušování
bojují a přitom zkoumají a hodnotí toho druhého. Sami se snaží toho druhého
"přesvědčit o svých kvalitách a dokonalosti v ovládání svého stylu".
Na konci turnaje pak každý napíše např 3 - 5 bojovníků, které (z vlastní zkušenosti)
považuje za nejlepší (co se týče dokonalosti ovládání technik v boji).
Po sečtení hlasů je vyhlášeno 3 - 5 nejlepších a myslím, že by bylo dobré
tyto vítěze neřadit od 1-5 místa, ale prostě jenom vyhlásit každého jako jednoho z vítězů.
Také pak nezveřejňovat další pořadí, aby se předešlo psychickým výlevům a
negativním pocitům.
Tento typ turnaje by měl dle mého názoru řadu výhod. V první řadě možnost vyzkoušet
si zabojovat s různými druhy lidí cvičících různé styly. Tím, že se bojovník
sám rozhoduje kdo je podle něj nejlepší, učí se mimo jiné úctě a pokoře před uměním
ostatních. Aby zvítězil, musí prokázat "dobré kungfu", protože těžko ho někdo
bude brát jako dobrého, když se na něj vyřítí a bude do něj bušit hlava nehlava
"technikami netechnikami", využívajíc při tom pouze svou sílu nebo 1-2 finty, které
bude stále opakovat.