Rozhovor s mistrem Liu Shouqienem (1díl)
Mistr Liu se narodil v roce 1925 v Pekingu. Jako dítě se s partou stejně starých chlapců
potuloval po předměstích Pekingu a neustále se dostával do nějakých šarvátek.
Ve věku 15 let byl už ve čtvrti kde bydlel vyhlášeným rváčem.
Pro jeho rodiče to byla velká ostuda, ale žádné tresty nepomáhaly, protože mladý Liu měl
nezkrotnou rebelskou povahu. Nakonec jim poradil bratranec Liuova otce, který působil
jako taoistický duchovní, aby zkultivovali osobnost mladého Liu pomocí bojových umění.
Doporučil jim jednoho starého muže ze sousedství o kterém bylo známo, že cvičí Xingyi.
Liu si cvičení velmi brzy oblíbil, zpočátku hlavně proto, že mu dávalo před vrstevníky
jistou výhodu, ale s tím jak se stával starším a pronikal do bojového umění hlouběji,
začal také chápat širší souvislosti týkající se zdraví, schopnosti přežít a národní hrdosti.
Během 2. svět. války působil jako důstojník v armádě. Mezi důstojníky jeho útvaru,
bylo několik mistrů stylu Tongbei. Liu byl několikrát svědkem jak je tento styl v boji
na smrt muže proti muži účinný a tak se i přes nepřízeň doby a značná strádání
pokusil tento styl ovládnout. Po válce pokračoval ve studiu Tongbei u několika
starých mistrů, ale po převzetí moci komunisty utíká do Hongkongu a později do Indonézie.
Finanční nouze ho přivedla k pololegálním zápasům, které pořádala čínská komunita.
Několik let si úspěšně vydělával jako profesionální zápasník, ale pak začaly v
Indonézii převládat protičínské nálady a pogromy a tak Liu přesídlil na Taiwan.
Zde se vrátil k Xingyi a později se také začal učit Taiji a taoistické ezoterní nauky.
V 70-tých letech začal veřejně vyučovat. Jeho žáci byli velmi úspěšní v Sanshou turnajích.
Na přelomu 80 a 90-tých let působil několik let v Japonsku jako trenér Taiji a Xingyi.
Nyní žije na Taiwanu, ale často jezdí do pevninské Číny vést semináře na univerzitách.
V minulých letech také navštívil na pozvání svých žáků několik evropských zemí.
Během jedné z těchto návštěv vznikl i záznam otázek a odpovědí během večera po semináři.

O: Pane Liu, jaký styl máte nejradši a proč?
Liu: To se nedá říct. Víte, pokud jde o jakýkoliv klasický kompletní styl, pak je to vždy
poznání a zkušenosti několika předešlých generací. Já jsem se hlouběji věnoval třem stylům
a každý z nich mě v různých dobách pomáhal a oslovoval různě. Xingyi mi dalo dobré základy
a schopnost chápat základní principy, ale když jsem byl mladý, přišlo mi moc jednoduché
a možná i nudné. Víc mě přitahovalo Tongbei, protože je divoké, agresivní a mnohem
rozmanitější. Umožňovalo mi obstát v mnoha soubojích. Později když jsem zmoudřel
a také trochu zlenivěl (Liu se směje), jsem se opět víc začal věnovat Xingyi a právě
jednoduchost a provázanost s taoistickou filozofií mě na něm čím dál tím víc uchvacovala.
Nyní však už díky svému věku dávám přednost Taiji. Tím nechci Taiji degradovat jako něco
pro staroušky, ale cvičení taiji mi dělá dobře na mysl i tělo.

O: Během svého života jste se jistě dostal do mnoha velmi vážných situací ve kterých jste
musel bojovat možná i holý život. Co jste si z těchto situací odnesl ?
Liu: Spousta zranění, která mě nyní pěkně ztrpčují život.
O: Myslím tím, jak vás to poučilo ve vztahu k dalšímu tréninku ?
Liu: Já vím jak jste to myslel (Liu se směje). Opravdový boj není nic na co bych rád vzpomínal.
Během války jste o tom nemohl moc přemýšlet, vždycky to nějak samo sebou
dopadlo tak, že jsem přežil. Moje znalosti mi určitě pomohli, ale když jsem musel
bojovat muž proti muži vůbec jsem si neuvědomoval, že používám tu a tu techniku.
Jiné to bylo, když jsem si později vydělával při soubojích. I když to bylo tehdy
opravdu velmi tvrdé, nebyly žádné chrániče a minimálně omezení, přesto to bylo úplně
něco jiného. Nešlo o to protivníka zabít. Při souboji musel člověk používat taky
hlavu. Byly tam vždy optimální podmínky - co se týče podlahy, oblečení, teploty
pravidel atd. V těchto zápasech jsem pochopil, jak moc záleží na nadrilování pár
technik a také na psychice.

O: Jak se podle vás změnila bojová umění za dobu vašeho života ?
Liu : Velice hodně. Předně co se týče prostředků, informovanosti, ale i rozsahu jednotlivých
stylů a jejich tréninku. Prostředky jsou dnes úplně o nečem jiném - tělocvičny, pytle,
posilovací zařízení. Lidé jsou většinou zdraví a silní. Dříve byli lidé hubení, menší
a celkově slabší. Měli méně času, protože běžně pracovali 12-14 hodin denně.
Hodně lidí také kouřilo opium, což se projevovalo na jejich vitalitě a zdraví.
Proto se také dříve vyučovalo v rámci stylu pár technik, 1-3 sestavy a případně
nějaká dvojsestava nebo nějaké speciální schopnosti. Dnes by se to vše člověk zvládl naučit
- myslím tím tedy spíše zapamatovat za několik týdnů. Pak by chtěl něco dalšího.
Což zase způsobuje rozředění pozornosti a zpovrchnění ovládání stylu.
Dříve když jste měl jednu knihu, tak to bylo něco, dnes si můžete koupit mnoho knih
nebo video učebnic od každého stylu. Funkce učitele se dnes více posunula do oblasti
osobních humánních kvalit, techniky se každý může naučit sám.
Dříve také bylo bojové umění i na té nejlepší úrovni svázáno s obyčejným průměrným
životem. I legendární mistři chodili normálně pracovat, lidé kteří se scházeli
ke cvičení se stávali blízkými přáteli a vytvářeli skoro rodinné vztahy.
Dnes mají profesionální učitelé a zápasníci mnohem lepší podmínky, takže si myslím,
že obecně šla úroveň bojových dovedností hodně nahoru. Na druhé straně se ale zase
bojové umění zvláště na západě hodně odosobnilo.

O: setkal jste se někdy s něčím nepochopitelným nebo tajemným v bojových uměních?
Liu: Některé věci mohou vypadat zázračně, ale jde vždy jen o úhel pohledu.
Zázračné schopnosti lze jistě získat, ale jen extrémně tvrdou a trpělivou dřinou.
Pak se totiž i jednoduché techniky mohou stát zázračnými. I co se týče psychiky
a energie čchi - vždy je to o tom věnovat tomu maximální úsilí, plnou pozornost a
dlouhý čas každodenního tréniku.
Jinak za největší zázrak považuji v současné době to, že se ještě najdou mladí lidé,
kteří přemůžou svou lenost, vstanou od počítačů a televizí a začnou se věnovat
tak ušlechtilé věci jako je bojové umění.
O: Myslíte si, že mají aziaté při cvičení bojových umění výhodu a že na západě evropané
vyučují bojová umění méně kvalitně ?
Liu: Ale vůbec ne, spíše právě naopak. Evropanů, kteří jsou schopni věnovat cvičení
vše, je mnohem víc než aziatů. Na východě jde často masovou výuku nebo naopak o výuku
zabalenou do hory nesmyslů. Jsou určitě i skupinky, které udržují tradiční línii výuky,
ale většinou se pohybují mimo mediální zviditelnění.
Azijští učitelé často zneužívají přirozeného respektu milovníku bojového umění na západě.
Evropský učitel se musí mnohem více snažit a často musí své umění obhajovat v soubojích.
Aziaté tento problém na západě nemají a tak toho často někdo zneužívají.
Kolem bojového umění je už moc peněz, to ho kazí.

O: Jací byli vaši učitelé a jak vás učili ?
Liu: Nejvíce mne rozhodně poznamenal můj první učitel, i když mi to tak v té době nepřišlo.
Naučil mě preciznosti a trpělivosti. Ukázal mi jak žít s bojovým uměním.
Netrénoval mé schopnosti, abych mohl být bojovníkem, ale kultivoval mojí osobnost.
Když jsem se učil Tongbei bylo to od několika starších důstojníků, kteří pocházeli
z komunity čínských muslimů
Byli to nekompromisní, prudcí lidé, kteří se s ničím moc nepárali. Jejich výuka byla
velmi praktická, často byl někdo z nás při cvičení raněn, ale nikdy jsme si nedovolili
si stěžovat.
Vím že to byli v jádru soucitní muži, ale doba a povolání
jim nedovolovalo být na nás shovívaví.
Na Taiwanu, když jsem se vrátil k Xingyi jsem cvičil se skupinou mistra Hsu Siu Wai.
Učili jsme se Xingyi jako typ duchovní cesty. Pochopil jsem mnoho hlubokých principů
a naučil jsem se mnoho o vnitřní stránce tohoto stylu. Mistr byl nenápadný muž.
Málokdo z jeho sousedů věděl, že je to velký mistr bojových umění a taoistické jógy.
Vzpomínám na něj velmi často, dodones je mi jeho chování vzorem.
Nakonec jsem se učil Taiji. Můj učitel byl mladší než já, ale to mi nevadilo. Vybral
jsem si ho, protože byl velmi přirozený a uvolněný a to je dle mého názoru
to nejlepší doporučení. Znamená to, že mu Taiji proniklo do "kostí".

O: Tongbei je na západě skoro neznámé, mohl by jste mi ho trochu přiblížit ?
Liu: Původně šlo jen o tréninkovou metodu, ale velmi starou. Rozvinout různým točením
a šviháním sílu v pažích k maximu. Časem jak se měnila společnost a chápání bojového
umění, se z Tongbei stal regulérní styl. Nejvíce ho začátkem 20. století zpopularizovali
bojovníci z muslimských komunit. Další generace tento styl velmi propracovaly, ale
koncem 20. století upadl trochu do zapomění, hlavně proto že moc nevyhovoval
závodní atmosféře moderního wušu a také proto, že v podstatě nejde učit masově.
Bojovat s bojovníkem Tongbei je jako mít proti sobě rozzuřeného agresivního gibona.
Dlouhými švihovými pohyby se na vás přilepí a pak se vás bude snažit zasáhnout
rychlými a tvrdými údery, případně vás shodí na zem. Tongbei jsem hodně využíval
když jsem zápasil za peníze. Fungovalo to. Tongbei ale není pro každého.
Není to nic pro jemné povahy nebo pro ženy. Musíte být dost drsní, zemití a
hlavně se nesmíte bát, že vás soupeř zasáhne.

O: Jste také odborníkem na ezoterický taoismus a taoistickou jógu. Mají tyto
spirituální disciplíny nějaký bližší vztah k bojovému umění ?
Liu: Odborníkem - to je moc silné slovo. Tyto disciplíny mi umožňují v tomto rychle se
měnícím světě žít harmonicky a klidně. A co se týče jejich propojení na bojová umění
- to je zcela jasný vztah. Původně vnitřní styly neměli s taoismem nic společného
ale postupně se propojili, právě proto, že se navzájem skvěle doplňují.
Spirituální disciplíny mohou bez fyzického aspektu snadno degradovat do různých
extremních poloh. Bojová umění bez spirituální aspektu jsou pak jen souhrnem
pouček a praktik pro rváče - přestanou být kutivujícím nástrojem - není to už "umění".
O: Na tomto semináři máte možnost pozorovat jak cvičí a bojují vaši evropští žáci.
Měli by , tedy alespoň ti pokročilí, nějakou šanci v soubojích, které jste zažil během
svého mládí ?
Liu: Ale jistě. Zde panují jakési mylné představy, že mistři a bojovníci byli dříve
něco extra, nějací supermani. Jak už jsem říkal dříve, byli to obyčejní lidé, často
pracující celý den, měli málo jídla, prakticky žádné tréninkové vybavení.
Když jsem sledoval zápasy bez pravidel v Americe, myslím, že mnoho z nás by dnes
neuspělo. Dnešní zápasníci to jsou stroje, 10 hodin denně cvičí, mají perfektní vybavení,
perfektní podmínky, skvělou výživu - tím nechci snižovat jejich schpnosti
- prostě je to tak, je jiná doba. I většina žáků zde v Evropě má skvělé podmínky,
ale často jim chybí srdce a wude - rytířkost. Nicméně bojují často skvěle.

O: Má tedy ještě smysl v dnešní době cvičit tradiční styly nebo dokonce cvičit
s tradičními zbraněmi ?
Liu: Jistě. Jde o to čeho chcete dosáhnout. Tradiční styly jsou charakteristické
právě svým propojením s běžným životem. Zahrnují mnoho aspektů, které kultivují
celou osobnost - to vám pak umožňuje lépe a plněji žít. Ve větší harmonii se svým
okolím. Chcete-li vydělat hodně peněz a být slavní, pak obětujte své mládí, své přátele
své zaměstnání a své zdraví a staňte se profesionálním zápasníkem.
Chcete-li se v mládí vyřádit a máte-li soutěžního ducha věnujte se sportovnímu wušu.
Tradiční zbraně jsou vždy nedílnou součástí tradičních stylů. Například meč -
šerm mečem rozvíjí mnoho speciálních dovedností, ale to jde jen těžko popsat.
Kdo to nezkusil tomu to nemůžete vysvětlit.