Tři klíče k dobrému "kungfu"

Mnoho lidí si alespoň v začátcích své cesty bojovým uměním myslí, že k tomu aby byli dobří,

stačí trochu talentu, fyzické předpoklady (např. krásně cvičí sestavy) a vyhlášená škola, populární styl nebo známý mistr. Z mnoha historek z dávné i nedávné historie bojových umění, ale především z vlastních zkušeností a pozorování však dříve či později zjistí, že na začátku zmíněné předpoklady jim přestanou brzy stačit, případně jim jsou úplně k ničemu.

Za mnohá léta která se věnuji bojovým uměním jsem došel k závěru, že jsou tři klíče - principy, které jsou opravdu podstatné. A pevně věřím tomu, že jsou li akceptovány v osobním vývoji v rámci bojových umění, minimalizuje se možnost zklamání, krize nebo nezvládnutí nějaké podstatné situace, konkrétně třeba vyzývacího souboje.

To neznamená, že by člověk řídící se při cvičení těmito principy nikdy nebyl poražen (protože kdo nebyl nikdy poražen, nemůže být skutečně dobrým v boji), ale i když souboj prohraje, tak s pocitem, že ne zadarmo a se "vztyčenou hlavou". (Tím narážím na častou situaci, kdy člověk, který cvičí dlouhá léta u slavného učitele není schopen v podstatné chvíli bojovat odpovídajícím způsobem - a tato situace je pak pro něj jako probuzení se ze sna do kruté reality. )



1. Pravidelnost

Pravidelnost je opravdu důležitá. Pravidelností nemyslím to, že někdo chodí na tréninky 2x týdně.

Pravidelnost má v tomto kontextu několik podaspektů.

- každodennost

- opakování stále stejných technik ( metod, sestav)

- dlouhodobá "bůvolí" trpělivost.

Cvičit každý den, znamená, že se cvičení stane opravdu součástí života . Tak jako jídlo, práce nebo další běžné věci.

To má za následek změnu těla, návyků i charakteru. Člověk pak časem "myslí a řeší" vše automaticky dle bojových principů stylu. Podstatné je však také cvičit stále to samé, roky a roky. 2-3 sestavy, pár nějakých speciálních metod

(například chození do kruhu, provádění úderů nebo posilování nějakou specifickou metodou). To neznamená, že by člověk neměl cvičit nic jiného, ale toto je základ, kostra - každodenní hodinka až dvě. Vše ostatní je navíc.

Trpělivostí myslím také cvičit stále to samé, stále dokola 20, 30, 40 let - to pak z těchto technik udělá "diamanty v rukou mistra klenotníka.".



2. Schopnost analýzy - proniknout k principům

Metody, sestavy a techniky většiny stylů jsou z důvodů metodického (někdy i z důvodů přílišné konzervativnosti) určitým způsobem přesně dané. Je to dle mého názoru způsobeno hlavně tím, že chci-li někomu vysvětlit nějaký princip, musím ho demonstrovat na určité technice, ale to neznamená, že by se tento princip uplatňoval vždy pouze touto technikou. Je potřeba na toto poukazovat a takto cvičené techniky chápat - případně se dlouhodobým cvičením k pochopení principu dopracovat. Zanedbá-li se tento aspekt, pak se stane, že během boje nastane situace

(a ta nastane skoro vždy) kterou (jakoby) styl kterým člověk cvičí neřeší - a dojde k porážce.

Tato chyba však není otázkou stylu, ale přístupu (tzn. nechápání technik v jejich podstatě - principu).





3. Duševní (a duchovní) sebezdokonalování

Na co je člověku síla, či perfektně zvládnutá technika, když není "uvnitř" vyrovnaný nebo když se bojí.

Znám spoustu na první pohled vynikajících bojových umělců, kteří však nejsou schopni dobře bojovat.

Strach či nezvládnutí emocí jsou určitě nejvetší překážkou v boji. Jejich ovládnutí je dlouhodobou záležitostí.

Většina klasických systémů má v rámci metodiky i nějaká duševní- duchovní cvičení jako meditace, vizualizační a koncentrační cvičení nebo dechová cvičení (ovládnutí dechu má vliv i na psychiku).

Pravidelné cvičení těchto metod prohlubuje v člověku klid, schopnost koncentrace vůle (která je důležitá i při využití technik), uvolněnost (která zaručuje správné reakce) a také schopnost "nadhledu".

Navíc všechny tyto vlastnosti umožňují i lepší zvládání běžných životních situací.