Tradiční kungfu a Ultimátní zápasy
Každého kdo někdy viděl nebo pravidelně sleduje záznamy z nějakých
ultimátních zápasů, jistě napadne, jestli by se stylem, který trénuje
v něčem takovém obstál a jestliže ne, pak proč by měl nějaký
klasický styl dál cvičit a nevěnovat se raději přímo nějakému
nácviku Vale Tudo, Pitfightingu nebo Shootfightingu (pominu-li,
že cvičí nějaký měkký styl jenom pro zdraví).
Následující úvahy vznikly díky přemýšlení o tomto tématu (z pozice.
člověka, který se už nějakých 14-15 let věnuje tradičnímu kungfu).

Rozhodně je pro každého přínosem shlédnout nějaký záznam z prvních ročníků
ultimátních turnajů. Proč z prvních ? Protože tuším, že tak do
sedmého, osmého UFC (první a nejprestižnější turnaj) fungoval
turnaj tak, že se ho účastnili bojovníci různých tradičních stylů
v tradičních oblecích a bojovali vyřazovacím systémem.
Dnes už se těchto turnajů účastní převážně lidé, kteří cvičí
přímo na tento typ turnajů, všichni bojují stejně a navíc
už většina turnajů funguje tak, že bojovník bojuje jen v jednom zápase
za večer (tedy nemusí projít pavoukem).
Co každého hned překvapí je určitě rychlost s jakou zápasy končí.
Druhou překvapující záležitostí, je že v podstatě nikdo není schopen
použít čistě styl který cvičí (vyjímkou jsou Gracieové - i když
jejich poslední výsledky taky nejsou zrovna uspokojivé a ruští
sambisté jako je Taktarov nebo Emalienko)
Legračně působí krátké představovací video ne kterém bojovníci
představují sebe a svůj styl. Vychloubačná hesla, drsně vyhlížející
techniky. Karate, Ninjutsu, Ving Chun, Silat atd. většina končí
velmi rychle aniž by použili něco z proklamovaných výšin svého stylu.
Ani ostatní zápasy nejsou zrovna přehlídkou technické kvality.
Bojovnící se chvilku mlátí hlava nehlava, pak se shodí a válí se
po zemi než se někomu podaří toho druhého zapáčit, přiškrtit
nebo mu na srač.. rozmlátit obličej.
Ptám se kde je nějaká technika, virtuozita nebo "řemeslná zručnost".
Ani výše zmíněná slavná rodina Gracie v tomto směru zrovna moc
nevyniká. Ze zápasů, které jsem viděl to vypadalo spíš tak, že vydrží
šílený nářez a pak tak nějak prapodivně, polomrtví na zemi soupeře
zpáčí - takže sice zvítězí, ale potom je musí odnést, protože jsou
rozmlácení jak řešeto.
Léta idealistického fantazírování o kungfu soubojích, podníceného
hodinami před videem s klasickými kungfu filmy mě již před mnoha
lety opustila, takže je mi naprosto jasné jak asi takový volný souboj
vypadá (nakonec mám z několika takových šrámy).
Přesto však tradičním stylům věřím a věřím v jejich "ultimátnost"
co se týče reálného boje.
Má to mimo jiné co dělat se dvěma slovy z předešlé věty:

První je slovo tradiční "tradiční" - ač to tak nevypadá, tak mnoho dnes
klasických starých stylů má rozhodně daleko k tomu jak vypadaly před
nějakými 100 lety - proč zrovna před sto lety ?.
Období 1880 - 1930 se jistě dá považovat za zlatou éru Kungfu (i Karate).
Do procesu popularizace vstupují intelektuálové a bohaté rodiny.
Koná se mnoho Lei Tai (obdoba Ultimátních turnajů, bez boje na zemi)
turnajů, mnoho škol a mistrů se otevírá a
dochází k vzájemnému ovlivňování myšlenek a konceptů.
Pak však přichází změna. Nastupuje doba palných zbraní, chaosu
negativního kungfu intelektuálství a ješitnosti, po válce komunisté.
V Číně i v Japonsku moc práce s budováním zničené země.
To co zbývá , se začíná transformovat spíš do oblasti hobby, zábavy,
sportu a zdravotní prevence teprve v 60-tých letech.
Už od konce 30-tých let se však začíná projevovat tzv. negativní
intelektualismus (zkrátka nemístné intošství). Tím míním především
přidávání různých čím dále více složitějších a nesmyslnějších technik
a vymýšlení nových líbivých sestav. Rozmach tohoto nešvaru je podmíněn
tím, že se přestávalo bojovat v Leitai soubojích a mnoho mistrů
svou pověst stavělo spíše na množství intelektuálních znalostí.
Intelekt je pro zvládnutí bojového umění jistě podstatnou záležitostí,
nicméně posune-li se jeho využívání do akademické roviny bez návaznosti
a opravování nových idejí praktickými zkušenostmi, začné kvést výše
zmíněný negativní intelektualismus. Ten pak zcela logicky vede
na jedné straně k rozkošatění stylu, často do gigantických rozměrů,
na druhé straně vytváří povrchní, často rigidní systém, který
se čím dál tím víc vzdaluje od praktického reálného boje.
Navíc se také 99% škol vyučujících tradiční styly soustředí především
na sestavy (navíc často bez nácviku aplikací) - což je složka jistě
podstatná, ne však jediná.
V kombinaci s vychvalováním vlastního stylu (kvůli reklamě a sebevědomí)
pak mají lidé, kteří tyto klasické styly cvičí na očích "růžové brýle".
Tyto růžové brýle těm chápavějším sundaly právě ultimátní turnaje.
Právě ony jsou z historického hlediska "fackou" která má lidi cvičící
tradiční styly "probudit" ze sna.
Kdo podrobněji studuje historii klasických stylů, může vidět, jak
se na jádro stylu postupně nabalovalo mnoho zbytečného a jak naopak
ubývaly náročné a dlouhodobé tréninkové metody.
Takže, zde je cesta - návrat ke kořenům. Pochopit základy, věnovat
90% času nácviku jádra stylu a obnovit staré metody tréninku -
hlavně však jeho komplexnost.
Jádro stylu - to co ho původně tvořilo jsou většinou 2-3 formy, několik
individuálně cvičených kombinací s praktickým využitím, speciální rozhýbávání
a posilování vztahující se právě k bojovým teoriím stylu,
repetitivní cvičení ve dvojci a otužování úderů a kopů.
Toto vše neustále den za dnem opakovat, opakovat a opakovat
a kdy to jen jde, testovat v soubojích.
Věřím, že toto je cesta tradičních stylů. Významní bojovníci, jejichž
úspěchy v soubojích jsou nezkrášleně zaznamenány v historických záznamech
jsou toho důkazem. Oni by totiž bez dokonalé "řemeslné" zručnosti,
kterou si vydřeli, ve starých dobách nepřežili. Lidé nebyli nikdy
hloupí a tak se vždy rychle rozkřiklo kdo umí a kdo ne
(zvláště v době kdy se nedalo manipulovat davem pomocí mediální reklamy).
Styly které "přežili" posledních 100 let určitě mají své "funkční
ultimátní jádro". A věřím, že kdyby finance a větší rozšířenost
ultimátních turnajů dovolili účast i lidem ze zapadlých čínských,
korejských, vietnamských a japonských vesniček, funkčnost tradičních
stylů by se jasně potvrdila.

Druhým slovem , které je pro moji pokračující víru v tradiční styly
velmi důležité je reálnost souboje.
Zarážející je (a potvrdil jsem si to i na skvělé stránce o ultimátech
sherdog.com),že většina soubojů končí podle statistik bojem zemi a
finálním škrcením nebo páčením.
Nevím o žádném tradičním stylu, který techniky boje na zemi nějak zvlášt
rozvíjel. Ve starém Judo je tento aspekt pouze okrajový, staré školy
Jiu Jitsu ho nemají (mimo držení na zemi) skoro vůbec (vycházím z několika
klasických učebnic vydaných před válkou v Japonsku)
- Nemyslím tedy boj ze země - techniky obrany po tom co jsem upadl na
zem - kopy do kolen, údery z lehu - na stojícího protivníka - to je něco
jiného. Ty se zákonitě vyskytují v mnoha tradičních stylech.
Boj na zemi, který je vidět v ultimátech je něco docela jiného a blíží
se více k modernímu Judo souboji na zemi, zápasu ve volném stylu a
klučičímu "praní se" na zemi o přestávkách (+ v ultímátech se při tom
ještě občas mlátí do hlavy, žeber či ledvin.
Proč se v tradičních stylech tento aspekt nerozvíjí ?
Když tak o tom přemýšlím napadá mě jediné logické vysvětlení.
Umíte si představit, jak se obchodník nebo řemeslník v tradičním
obleku dostane s někým do hádky a za chvíli se uprostřed
trhu válí mezi kolemjdoucími po zemi. Nebo vojáka jak se v bitvě
mezi stovkami okolo pobíhajících lidí s někým chytí a válí se, škrtí
a páčí. Nebo co když je bojovník ve městě napaden několika
ozbrojenými i neozbrojenými chuligány - může si dovolit lehnout si
s jedním z nich na zem a "zpracovávat ho" - ne, protože by ho ti ostatní
mezi tím zkopali nebo zabili.
Předešlé situace jsou to co se stávalo a jistě i stává v normálním životě.
Asi proto tradiční styly tyto situace nějak zvlášť neřeší.
Navíc situace běžného života jsou neskonale rozmanitější a hlavně
v ultimátních turnajích jsou přeci jen nějaká omezení.
Nesmí se bodat d očí, prolamovat kolena přímými kopy, bojovníci mají
suspenzory. zbraně atd. .
Ultimátní turnaje tedy jistě plní svou funkci jako nejreálnější možnost
jak si lze zabojovat relativně bezpečně a pod dohledem.
Něco takového jistě dlouhou dobu chybělo a jistě by se dříve nebo později
tento typ turnajů objevil. Plní fukci zdviženého ukazováčku, který
upozorňuje tradiční školy - pozor abyste necvičili nesmysly a zbytečnosti
- vraťte se zase zpět do reality - ke kořenům. Moje víra v tradiční školy tedy zůstává, cvičím dál a čistím, zjednodušuji,
snažím se pochopit jak by co, a jestli vůbec, fungovalo v ringu UFC - i
když to není to hlavní, ale je to ten zdvižený kazovák někde vzadu v podvědomí.

Jó a taky občas zatrénuju páky, škrcení a držení na zemi.
Protože si vzpomenu na mého učitele Xingy a Pakua - Wua, který
často říkal, když vidíš něco dobrého co funguje, nezdráhej se to
zařadit do svého tréninku, bojové umění se vyvíjí, nesmí se nikdy
zastavit, jinak se z něj stane nefunkční exponát do muzea.

V.J.