Jak je to s pravostí a originalitou v čínských bojových stylech



V 80 a 90 letech probíhaly na všech možných úrovních v českých ( a nejspíš i jiných) kungfu kruzích neustálé spory a debaty o tom kdo cvičí pravé kungfu a kdo je podvodník.

Tyto spory (v historii bojových uměních bohužel běžné) zanechaly mnoho zlé krve a mnoho "zfanatizovaných" lidí, kteří mají dodnes trochu ztuhlé chápání věcí kolem kungfu.

Bojové styly se kontinuálně vyvíjejí alespoň 2000 let a za tu dobu vzniklo a zaniklo tolik stylů, že jenom jejich jména by jistě vydala na pěkně tlustou brožurku.

Jedním z největších omylů západních cvičenců je pohled na jednotlivé styly jako na něco originálního, dále neměnitelného, co kdysi vytvořil nějaký "superman", jehož kvalit už nikdy nikdo nedosáhne.

K vyvrácení tohoto pohledu uvedu několik ilustračních příkladů.

Legendární tvůrce stylu Tang Lang (kudlanka ) cestoval po celé zemi a navštěvoval různé učitele, u kterých se vždy "několik měsíců" učil. Styl který vytvořil se převážně skládal ze sestav vytrhlých z různých jiných stylů. Už první generace jeho žáků rozštěpila styl Tang Lang na několik poměrně odlišných stylů - o dalším vývoji ani nemluvě, protože dnes existuje stylů s přijímením kudlanka nepočítaně. Vývoj fungoval i obráceně. Mnoho stylů, které původně neměly s Tang Lang nic společného, obsahuje sestavy kudlanky, které byly evidentně vytvořeny jako doplněk k původním formám. Zkrátka, aby byl držen krok s dobou.

Přejdeme kousek víc na sever a trochu propereme slavný styl Pakua.

Dnes už přesně nikdo neví co vyučoval nejslavnější učitel a popularizátor stylu Dung Hai Chuan. Avšak dodnes existují linie žáků tzv "Velké čtyřky". Yin Fu, který založil Yin styl Pakua byl před přijetím k Dungovi velmi zběhlý v Tantui (styl pružných nohou) - jeho Pakua se tedy vyznačuje vpichy prsty a důrazem na kopy. Cheng Ting Hua , který u Dunga cvičil pouze "jeden rok", byl před přijetím k mistrovi už uznávaným zápasníkem - jeho Pakua se vyznačuje důrazem na hody a páky. Takto bych mohl pokračovat dále. Dodnes vzniklo velmi mnoho odlišných stylů Pakua. Na Yin Yang stylu Pakua lze demonstrovat další poměrně běžný jev. Tento styl je dnes poměrně známý a uznávaný. Rodina ve které se styl předával, ho prý kdysi získala od jakýchsi poustevníků na hoře Emei. Jak se shodují někteří znalci historie

bojových umění - běžný případ fabulace, sloužící k popularizaci a k dosáhnutí větší uznávanosti v bojových kruzích (viz velmi rozšířená legenda o původu Taiji Quanu, přisuzující jeho původ taoistickému světci Chan San Fengovi). Nejspíš to vypadalo tak, že si některý z příslušníků rodiny přičichl k základům Pakua, obzory si doplnil nějakou knihou a pak začal cvičit, vymýšlet a experimentovat (nakonec proč ne, že?).

Opět stejně jako v Tang Lang existuje mnoho stylů do kterých byly zařazeny sestavy vyučující principy Pakua (např. Choy Lee Fut).

V příkladech se posuneme na jih za dvěmi nejznámějšími jižními styly - Hung Gar a

Wing Chun. Čeští hungaristé a wingčunisté obzvláště prosluli svými zarytými názory na pravost jejich kungfu.

Styl Hung Gar je podobně jako Tang Lang sestaven z několika sestav, z navzájem nesouvisejících stylů. Velmistr stylu Wong Fei Hung posílal své žáky k různým jiným mistrům, aby si rozšířili obzory. Tito žáci pak přidávali nově naučené metody a sestavy k tomu co znali z Hung Garu a výsledkem byl - jejich systém Hung Garu. Tato praxe nakonec vedla k tomu, že se setkali dva hungaristé a nestačili se divit co a jak ten druhý cvičí.

Ve Wing Chun existuje jedno heslo - co člověk (praktikující WCh) to styl Wing Chun (ale také existuje rčení - "existuje pouze jeden Wing Chun). Otec moderního Wing Chun - velmistr Yip Man od kterého pochází linie většiny dnešních učitelů - styl velmi upravil a silně zjednodušil.

Takže vidět dnešní žák Wing Chun cvičit někoho z tradiční Foshanské linie ani nepozná, že dotyčný cvičí Wing Chun. Dalším příkladem "originálního prvku v pravém a celistvém Wing Chun" je například sestava s tyčí - to prostě jeden z Wing Chun mistrů potkal při cestě přívozem nějakého mnicha, slovo dalo slovo a mnich ho naučil sestavu s tyčí - opět naprosto nesouvisející s předešlým stylem.

Takto bych mohl popisovat dále a dále většinu bojových stylů. Z předešlých příkladů je snad zřejmé, že něco takového jako pravý a originální styl neexistuje. Že všechny styly byly někdy někým vytvořeny, splácány či upraveny. Každý mistr svůj styl upravoval a vybrušoval podle svého nejlepšího vědomí (a svědomí). Ve 20. století existovali tendence zesystematizovat a zakonzervovat bojová umění. Jak to dopadá je zřejmé z příkladu sportovního karate.

Vyvíjení a upravování technik je přirozený a logický děj, který činí dodnes z bojových umění velmi živý a tím i pro dnešní svět přínosný "organismus". Toto dění by se dalo přirovnat k tomu jak se vyvíjí a mění jazyk - k čemu je dnes běžnému člověku Latina.

Druhou věcí, která je velmi zavádějící je názor, že aziaté jsou nutně povolanějšími učiteli bojových umění než lidé ze západu.

Dnes existuje na západě mnoho lidí, kteří se bojovým umění věnují velmi intenzivně několik desítek let. A na druhou stranu v Číně (a Japonsku) se výuka v mnoha školách velmi zhoršila (zjednodušila, zlehčila a zrychlila). Nemluvě o obecném úpadku zájmu o cvičení bojových umění v Číně i v Japonsku. Výuka i dřív probíhala tak, že mistr ukázal jednou či dvakrát nějaký pohyb a žáci ho pak cvičili. Učitel se za nějaký čas přišel podívat a pohyb opravil - nic víc, nic míň. Mnoho později slavných mistrů se od svého učitele učilo jen velmi krátkou dobu

( několik měsíců, rok či dva). A i kdyby byli super nadaní, těžko by se naučili celý systém jejich učitele. Přesto však dosáhli velkého mistrovství a značně ovlivnili bojové kruhy ve svém okolí.

Všechny tyto příklady by mohly vést k doměnce, že prosazuji naprostou anarchii - ale tak to není.

Jde o to najít "zlatou střední cestu". Samozřejmě je dobré čerpat od velkých učitelů a z osvědčených stylů. Samozřejmě je zbytečné měnit něco co je ozkoušené a prověřené generacemi. Na druhou stranu - nesedí-li mi něco ani po letech "urputného" cvičení a funguje-li nějaká technika bez problémů i v "lítem boji" jinak - proč původní formu drobně nepřizpůsobit svému chápání a tělesným předpokladům.

Tím se dostáváme k tomu co je hlavním měřítkem určujícím kdy jde o nesmyslnou změnu "za každou cenu" a kdy jde o promyšlený dlouholetý proces založený na neochvějné víře, že takhle mi to ( ať dělám co dělám) funguje líp.

Vždy budou existovat lidé, kteří z jakýchkoliv důvodů budou poukazovat na pravost stylu a špatnost těch druhých. Svojí zabedněností si dle mého názoru odříznou cestu k přijímání a rozvíjení "Odkazu".

Určujícím prvkem každého stylu jsou zásadně principy. Těmi hranice stylu začíná i končí.

(Dobrým ilustačním příkladem omezenosti je celkem běžná situace se kterou se setkal nejeden cvičící přecházejíci do některé jiné školy. Vyučující ho začne opravovat a neustále mu zdůrazňuje - "takle je ten pohyb správně" - místo aby říkal " takhle se ten pohyb cvičí v naší škole" - rozdíl je nepatrný, ale zásadní).

Na závěr ještě jeden příklad. Dcera slavného mistra Sun Lu Tanga je v současnosti poslední žijící přímý žák této legendy. Ve stylu Hsing-i (Xingyi) existuje základní statická pozice zvaná San Ti Shi. Sun vyučoval tuto pozici původně tak, že přední vysunutá ruka byla v zápěstí rovně natažena. Později došel k názoru, že ohne-li dlaň nahoru, zastaví se unikání energie z dlaně. Po jeho smrti jezdila učit jeho žáky jeho dcera. Když opravovala pozici dlaně v San Ti Shi - většina starších žáků ( v té době už většinou mistrů vedoucích vlastní školy) se jí vysmálo a odsoudili ji, že učí nesmysly. Sunova dcera musela tedy najít v rodiných archívech fotografii z připravované reedice sunovi knihy o Hsing-i a tuto fotografii pak vozila s sebou, aby ji věřili. - a to byla jeho vlastní dcera.