Lu Shui Tien - Nam Park Bok aneb jak se dostalo Pakua do Koreje


autor článku: Dan Miller

Nam Park Bok studoval umění Pakua pod vedením mistra Lu Shui Tiena po dobu 17 let (1960-78)

Když v roce 1960 začal se studiem bylo mu tehdy 18 let. Od mládí se věnoval klasickému boxu, ale při jednom zápase ho soupeř vykopl z ringu, což Nama osvítilo a začal hledat nějaký kompletní bojový styl. Nejprve se na střední škole začal věnovat Tang Soo Do (Korejský styl podobný Tae Kwon Do), ve kterém získal po 4 letech černý pás. Nam rád vyhledával problémy a různé pouliční rvačky, aby si při jejich řešení mohl otestovat svoje schopnosti v praxi. Jednoho dne však jeho otci přetekla trpělivost a dal mu ultimátum - buď dokončí školu a najde si nějakého kvalitního mistra nebo bude pokračovat ve studiu na vysoké škole (což by fakticky znamenalo konec s bojovým uměním). Nam se moc nerozmýšlel a rozhodl se věnovat bojovému umění.

Namova teta bydlela v čínské čtvrti v Inchongu (velké přístavní město u hranic s Čínou), blízko domu jednoho mezi číňany velmi uznávaného mistra Lu Shui Tiena. Zašla tedy za ním a poprosila ho, zda by nevzal jejího synovce do učení. Lu normálně vyučoval pouze číňany, ale po chvilce naléhání svolil s tím, že se na chlapce podívá.

Nam tedy v brzké době zaklepal na Luovi dveře. Dveře se otevřely a vykoukl z nich starý pán Lu.

Nam se zeptal "budete mě učit ?". Lu nic neřekl a zabouchl dveře.

Nam však věděl, že Lu Shui Tien je tradiční konzervativní učitel a že jenom testuje jeho odhodlání.

Proto přicházel k Luovým dveřím s tou samou otázkou každý den následujícího měsíce.

Jednoho dne, když už myslel že to vzdá se dveře otevřely a Nam byl pozván dál.

Na dvoře za Louvým domem cvičila malá skupinka žáků. Lu řekl Namovi ať si sedne a dívá se.

Po cvičení ho požádal, aby zametl cvičební plochu a přišel druhý den. Několik dní směl Nam pouze sedět a sledovat jak ostatní cvičí a po cvičení zametat. Nam pochopil, že ho starý pán zase podrobuje zkoušce. Jednoho dne začalo velmi pršet. Nam se zvedl a chtěl rychle zamést. Lu ho však zastavil a přikázal mu ať klidně sedí. Nam byl za chvíli celý mokrý. Po delší chvíli přišel Lu a dovolil mu zamést a odejít.

Nam si začal myslet, že je starý pán blázen, ale přesto stále trpělivě plnil jeho přání.

Jednoho dne opět začalo pršet, Nam chtěl zamést, ale Lu mu řekl ať počká než přestane.

Nam to pochopil jako konec svého testovacího období. Na potvrzení jeho doměnky mu bylo druhý den povoleno začít cvičit s ostatními. Tím ovšem testování k Namově nelibosti zdaleka neskončilo.

První rok si ho Lu Shui Tien vůbec nevšímal. Nam byl odkázán pouze na to co pochytil od svých spolužáků. Druhý rok začal Lu Nama učit základní pohyby a repetitivní cvičení, které musel opakovat do nekonečna. Často se k němu také znenadání přiblížil a udeřil ho. To samé občas dělali i jeho spolužáci. Třetí rok byl neustále nucen k soubojům a neustále mu starý pán opakoval, že může kdykoliv skončit.

Později se Nam dozvěděl, že v době kdy byl k mistrovi přijat, navštívil ho také jeho otec.

Ten Luovi vylíčil Namovi problémi s kázní, agresivitou a namyšleností a slíbil, že podaří-li se starému pánovi mladého Nama těchto nepěkných charakterových vlastností zbavit, bude svého syna plně financovat po celou dobu studia. Park Nam Bok v té době cvičil několik hodin denně , 6 dní v týdnu



Lu Shui Tien (1894 - 1978) přinesl umění Pakua do Koreje, když se spolu s rodinou přestěhoval během Čínsko-japonské války do pohraničního města Inchong. Lu pocházel z vesnice Ching Tao v provincii Šantung a byl ve své vlasti známým bojovníkem. Spolu s několika významnými bojovými mistry se učastnil partyzánských akci proti japonským táborům. Při plnění misí často museli zneškodnit hlídající vojáky bez toho aniž by probudili celý tábor. Z tohoto důvodu byla skupina bojových mistrů velmi úspěšná, protože její členové uměli neslišně zabíjet buď holýma rukama nebo s využitím tradičních sečných zbraní. Lu vynikal v používání nože.

Akce brzy rozzuřili japonce tak, že na Luovu hlavu vypsali vysokou odměnu. Pro Lua a jeho rodinu začalo být další pobývání na čínském území velmi riskantní, takže se sebral a i s rodinou uprchl na Korejské území. Když se situace uklidnila začal se se svou ženou vracet do Šantungu, aby pokračoval v partyzánských akcích. Při jedné z akcí byla jeho žena zastřelena. Lu se rozhodl dále se akcí neúčastnit a natrvalo se usadil v Inchongu - přístavním městě blízko u čínských hranic.

Když byl Lu Shui Tien mladý studoval pod otcovým vedením jeden ze stylů znamých jako

"Farmářské styly". Šlo o desítky stylů a stylečků cvičených na čínském venkově. Venkov byl totiž na rozdíl od měst co se týče domobrany odkázán sám na sebe. Po vesnicích proto cestovalo mnoho učitelů, kteří nejaký čas ve vesnici pobyli a naučili místní bojeschopné nějaké bojové techniky. Po nějaké době učitel odjel a styl byl předáván a upravován z generace na generaci.

Luovi však vesnický styl přestal záhy stačit a tak se rozhodl nalézt někoho kdo by ho naučil něco pořádného..V té době se mezi lidmi tradovalo, že nejlepší je styl Pakua. To bylo nejspíš hlavně proto, že několik členů císařské rodiny (i sám císař) přijali za učitele bojového umění mistry Pakua

(co cvičí císařská rodina - to musí být to nejlepší).

Lu nalezl v jednom nedalekém městě učitele Pakua jménem Li Ching Wu (1864 - ?). Li měl 10 studentů a každý z nich byl specializován na jeden z aspektů Pakua. Studenti jezdili jednou za měsíc na několik dnů k učiteli. Ten jim zadal práci, opravil chyby a nechal je odject zase zpátky domů. Jednou za čas sezval li všechny studenty najednou a nechal je, aby si vzájemně procvičili a předali jejich specifické dovednosti a teorie. Po Li Ching Wuově smrti si Lu Shui Tien našel jiného učitele. Jméno druhého učitele Lu Namovi nikdy neřekl, ale z technické podobnosti a historických souvislostí se lze domnívat, že jím byl synovec jednoho ze 4 velkých Pakua mistrů první generace Yin Fua - He Chin Kuei. Metody Pakua, které vyučoval Lu v Koreji jsou velmi blízké Yin stylu Pakua. Odchylky vznikly nejspíš proto, že jednak Lu cestoval a navštěvoval mnoho mistrů od kterých se snažil něčemu přiučit, ale také proto, že to co se naučil přizpůsoboval tomu co mu fungovalo v boji na život a na smrt během partyzánských akcí.

Namův trénink pod Lu Shui Tienem

Nam Park Bok se první tři roky učil pouze základní repetitivní cvičení. Každé mu Lu předvedl pouze jednou a nic mu k němu neřekl. Dokonce ho ani neopravoval. Lu vždy počkal až Nam cvičení tisícinásobným opakováním vybrousí k dokonalosti. Občas Namovi pomáhali spolužáci, ale Lu byl co se týkalo výuky velmi přísný a neoblomný. První tři roky sloužili jako test, který měl prověřit Namovu loayalitu a oddanost věci. Druhý učinek který tento postup vytvářel bylo to, že Nam získal dokonalé základy pro pozdější vývoj (čím lepší základy, tím vyšší může budova být).

Během zimy zakazoval Lu Namovi cvičit v kabátu - říkal "jestli cvičíš dost tvrdě, žádný kabát nepotřebuješ." Po třech letech začal Lu Nama učit trochu víc, ale stále byl velmi přísný.

Jednoho dne zhruba po pěti letech výuky, poklepal mistr Namovi na rameno a řekl

"začínám ti věřit hochu". Od toho dne začal Namovi Lu vysvětlovat do podrobna smysl a teorii základních cvičení. Díky nim získal Nam ohromnou flexibilitu, koordinaci, sílu nohou , rovnováhu , mobilitu a schopnost rychle a přirozeně se pohybovat. Lu také uvedl Parka do souvislostí pohybů a technik Pakua s tradiční taoistickou filozofií. Naučil ho jak se pohybovat a jak používat techniky na základě teorií I-ching (Kniha proměn), Yin a Yang a Wuxing (5 prvků).

Lu neustále Namovi zdůrazňoval, že spojí-li se bojové techniky a strategie s filozofií, může být umění plynule zdokonalováno a vybrušováno. Když toto vše Nam zvládl, začal se učit 64 kruhových technik (proměn). Lu ho vždy naučil jednu sekvenci a pak ho nechal, aby nad ní přemýšlel a analyzoval ji tak dlouho, dokud ji nebude schopen aplikovat plně v souladu s principy Pakua. Luova idea byla taková, že pohyby ve formě nemají přesně daný sled aplikací. Že jde spíš

o jakousi matrici pohybů, které vštěpují tělu jak se správně zachovat. Tyto principielní pohyby lze aplikovat nesčetně možnými způsoby nebo způsobem, který diktuje vzniklá situace. Nam pracoval na pochopení sekce obvykle několik týdnů, pak předvedl svoje pochopení technik Lu Shui Tienovi,

který většinou řekl "to není správně" nebo "něco si pochopil špatně". Obvykle trvalo Namovi několik měsíců než byl Lu spokojen. 3 roky trvalo Namovi než zvládl základní formu "8 proměn".

Lu také zadával Namovi takticko bojové hádanky, které se většinou vztahovaly k sekci, kterou právě probírali. Jednalo se o vyřešení útoku nebo série útoků od jednoho nebo několika útočníků.

Když řešení situace neodpovídalo principům Pakua, řekl učitel pouze "to není správně a nechal Nama dál přemýšlet. Některé situace trvaly Namovi víc než 2 roky.

Celý tento didaktický postup měl dva hlavní důvody. Za prvé si Nam aplikace vytvořil sám, takže k nim měl blízký vztah a mohl je lépe používat v praxi. A za druhé - nikdy je nezapoměl, protože nad každou strávil dlouhou dobu tvrdé práce a přemýšlení.

Jednoho dne cvičili Nam a Lu v parku. Lu řekl Namovi, že potřebuje někam odejít, ať zatím chodí do kruhu, že za hodinu přijde. Nama však přestalo chození za chvíli bavit a tak začal cvičit něco jiného. Když Lu přišel položil Namovi jednu ruku na záda, druhou na hrudník a udeřil ho dlaní do hrudníku. Nam se sesul k zemi. Lu se ho později vyptával jestli chodil celou hodinu. Nam se přiznal, že ne. Lu mu na to řekl "vidíš, kdybys chodil celou hodinu, ten úder bys vydržel".

Během studia byl Nam mnohokrát vyzván různými mistry korejský bojových stylů na souboj.

Korejci jsou na vlastní bojová umění velmi hrdí a tak považovali Nama za blázna, když se věnoval

čínskému stylu. Lu však Namovi řekl, aby výzvy ignoroval a soustředil se na cvičení.

Jeden z korejských mistrů otravoval Nama tak dlouho, že to už nevydržel a výzvu přijal.

Během několika sekund Nam protivníka srazil k zemi tak, že už nevstal a musel být odvezen do nemocnice. Pacient cítil ohromnou bolest a doktor si nevěděl rady, protože na poraněném mistrovi neviděl žadné vnější zranění. Když se však dozvěděl, že se mu to stalo během souboje, vzpoměl si, že zná starého čínského mistra, který tato zranění umí léčit. Starý číňan byl Lu Shui Tien.

Lu pacienta vyléčil a velmi se podivoval kdože takto korejského mistra zranil až se dozvěděl, že to byl Nam. Druhý den když přišel Nam na cvičení, řekl mu mistr ať si vezme kopí, že si zabojují.

Nam byl rád, protože sparing s kopím patřil k jeho nejoblíbenějším cvičením. Během několika sekund mu však Lu přitlačil kopí k zemi a přirazil mu hrotem ruku k podlaze.Nam nemohl rukou ani hnout. Nam se zeptal proč mu to mistr dělá. Lu mu řekl "bolí tě to", Nam odpověděl, že ano.

"Tak si představ, jak se asi cítil ten muž, kterého jsi včera zranil". Nam pochopil proč Lu nechtěl, aby bojoval s korejskými mistry. Příští den přišel Nam s obvázanou rukou. Sedl si a díval se jak jeho spolužáci cvičí. Lu se na něho obořil proč necvičí. Nam se ho zeptal jak má asi cvičit s bolavou rukou. Lu mu odpověděl "vždyť máš ještě dvě zdravé nohy a jednu ruku - převleč se a začni se cvičením". Park Nam Bok má dodnes jizvu na předloktí jako vzpomínku na tuto lekci.

Aby měl Nam dostatek bojových zkušeností, brával ho Lu s sebou, když jel na návštěvu k jiným čínským mistrům v Koreji ( v Koreji bylo v té době na 500 čínských škol). Lu si nejprve popovídal se starým kamarádem a potom řekl "OK kdo si chce zabojovat s mým studentem".

Nam tak získal velké množství zkušeností s mnoha čínskými styly. Po 11 roce studia začaly být lekce velmi rychlé a tvrdé. Lu věděl, že se mu krátí čas a tak se snažil předat Namovi všechny své zkušenosti. Protože cítil, že si Nam potřebuje všechny své znalosti pořádně zažít, napsal Namovi podrobný tréninkový plán a poslal ho na rok do jednoho buddhistického kláštera v horách.

Když se Nam vrátil , poprosil Lu Shui Tiena, jestli by mu nenapsal ještě jeden roční plán.

Lu byl rád, že Nam bere cvičení tak vážně a s radostí souhlasil.

Když se Nam vrátil po druhém roce byl Lu s jeho pokrokem velmi spokojen, což bylo překvapivé, protože předtím nikdy Nama nechválil. V roce 1978 Lu zemřel ve spánku na otravu plynem, který unikal z plynového ohřívače.

Už od roku 1971 začal Nam vyučovat Pakua. Původně si nechtěl vlastní školu otevřít, ale

Lu Shu Te - Lu Shu Tienův syn , otevřel školu Pakua a požádal Nama, jestli by mu nepomohl s vyučováním. Nam souhlasil. Lu však chodil vyučovat čím dál tím míň, takže Nam převzal za nějaký čas vedení školy úplně. Když Lu Shu Te vybral peníze za první měsíc výuky dal je všechny Namovi. Nam je nechtěl přijmout, protože škola byla Lu Shu Teho. Ten mu je však přesto dal s tím, že škola je teď už Nama. Lu řekl Namovi, že školu otevřeli jenom proto, aby Namovi dodali odvahu začít vyučovat. Lu Shu Tien docházel zpočátku Namovi do školy pomáhat a radit jak má vést studenty. Namovi žáci se brzy stali vyhlášenými bojovníky.

Od roku 1979 bral pravidelně Nam Park Bok své studenty na plnokontaktní turnaje v Hong Kongu a na Taiwanu, kde se vždy velmi dobře umisťovali.

Na začátku 70. let založil Lu Shu Te asociaci bojovníků Pakua v Koreji. Asociace sdružovala vysoce pokročilé pakuisty. Později přebral její vedení Nam Park Bok a otevřel členství pro všechny kdo se zajímal o Pakua. Asociace dodne funguje a má asi 200 aktivních členů.

Jedno z míst kde Nam Park Bok vyučoval byla i tělocvična na americké vojenské základně.

Jedním z jeho zdejších studentů byl i Glen Wright, který od roku 1978 pravidelně dojižděl do Koreje. V roce 1987 byl Nam pozván na demonstraci čínských bojových umění do Los Angeles.

Glen Wright Nama během návštevy USA přemluvil, aby zůstal a vedl zde školu.

Protože měl Nam v Koreji už dost schopných a pokročilých studentů, kteří mohli převzít výuku, rozhodl se zůstat a vyučovat v americe. Ještě téhož roku otevřel s pomocí svých amerických žáků první školu v Richmondu ve státě Virginia.