Cesta moderniho mistra

aneb vzpomínky mistra Ren Guan-Yi

Ren Guan Yi je v současné době jedním z největších mistrů na Chen styl Taj Ji Quanu.

Cestuje po celém světě a pořádá výukové semináře, natočil vysoce ceněné výukové videokazety a je zván na většinu turnajů a festivalů kungfu na americkém kontinentě.

V současné době žije se svou manželkou a dcerou v New Yorku.



Ren Guan Yi se narodil v provincii Tongbei ve městě Hei Long Jiang. Když mu bylo 14 let začal studovat u svého strýce, který v mládí krátce pobýval v Šaolinském chrámu základy Šaolinské školy. V 17 letech se rozhodl odejít do provincie Henan, kde chtěl vstoupit do kláštera Šaolin.

"Moje rodina nepatřila k tzv. Bojovým rodinám, ale četl jsem mnoho hrdinské literatury o slavných bojovnících, zvláště o maršálovi Yueh Feiovi, a tyhle knihy mě inspirovaly ke snům, že jednoho dne potkám nějakého velkého učitele. Otec mě podporoval, ale matce se to moc nelíbilo.

Spolu se svým strýcem - mým učitelem jsme se vidali směr Henan. Můj strýček se v bojových

uměních docela dobře orientoval a hlavně měl poměrně mnoho přátel mezi bojovými mistry.

Oznámil mi, že si myslí, že by pro mě bylo ideální kdyby mě přijal do učení jeden jeho známý mistr stylu Taiji. Já se mohl zbláznit. Snil jsem o hrdinských činech a taiji pro mě bylo strašně pomalé a dobré akorát tak pro stařečky.

Nicméně můj učitel byl neoblomný a tak se rozhodl, že mistra Chen Xiao Wanga navštívíme a bude li doma, že ho poprosí, aby se mě ujal.

Doufal jsem, že Chen doma nebude a my budeme pokračovat na cestě do Šaolinu.

Avšak mistr Chen se právě vrátil ze svého lektorského působení ve městě Tianjin - což pro mě tehdy byla donebevolající smůla a pravděpodobný konec snů o Šaolinu.

Můj první dojem byl hrozný. Mistr Chen vypadal jako nějaký obyčejný úředník v obleku a já si hned pomyslel, že takovýhle člověk toho asi moc neumí - rozhodně nevypadal jako legendární bojovníci z mojich fantazií.

Znovu jsem se snažil přemluvit učitele, aby jsme pokračovali dál, ale strýc se jenom smál.

Druhý den se konal rituál oficiálního přijetí za žáka. Spolu se třemi dalšími chlapci jsme ve velice vážné atmosféře předstoupili před mistra Chena. Strýc věděl, že stále nejsem spokojen

s jeho volbou a tak poprosil mistra Chena, aby nám ukázal něco z reálného Taiji.

Chen Xiao Wang nám nejprve ukázal nějaké sestavy, pak demonstroval explozivní sílu "Fa jing". Byl jsem ohromen jeho mocnými údery dlaněmi.

Strýc dále požádal o malou ukázku Chinna (umění kontroly-páky a držení). Mistr Chen si vzal jednoho z mých kungfu bratří a i přes jeho odpor ho velice jemně usadil na židli. Na té židli ho pak chvíli držel a ta židle se za celou ukázku ani trošinku nepohla.

Nakonec nás vyzval aby jsme ho chytli po dvou za obě ruce a bez nejmenší námahy nás setřásl.

My mu ihned naskákali na tělo, ale opět jsme odlétli všichni čtyři několik metrů.

Nakonec nás napadlo chytit Chena za nohy, ale nemohli jsme s ním ani pohnout.

Dostal jsem takový vztek, že jsem se přestal ovládat a začal jsem na mistra Chena útočit pěstmi, ale vůbec jsem se k němu nedostal.

Po této demonstraci jsem už do Šaolinu nechtěl - chtěl jsem být mistrem Taiji.

To odpoledne změnilo celý můj život. Spolu s dalšími třemi chlapci jsme se stali oficiálními žáky mistra Chen Xiao Wanga.

Bydlel jsem v hotelu a každý den jsem docházel za mistrem.

Zpočátku jsem cvičil pouze stání v pozicích ( zhan zhuang). Dostal jsem krabičku sirek na hlavu a musel jsem stát jako socha, aby mi nespadla. Ze začátku jsem to vydržel tak 15 minut, ale později po 6 měsících jsem byl schopný stát skoro hodinu naprosto nepohnutě.

Další tři měsíce jsem cvičil "navíjení hedvábí".

Byl zde však jeden problém. Mistr Chen často odjížděl na turné po celé Číně a hlavně do Japonska a neměl na mě moc času. Rozhodl se tedy, poslat mě do své rodné vesnice

Chen Jia Gou ( mekka Chen stylu Taiji). Životní podmínky na vesnici byly tehdy hrozné. Žádná elektřina, kanalizace ani vodovod. Bylo to pro mě dost depresivní.

V Chen Jia Gou se mé výuky ujal mladší bratr mistra Chena - Chen Xiao Xing, který mě učil sestavu Xin jia ( nový rámec). Myslel jsem že v Jia Gou zůstanu jen pár měsíců, ale nakonec jsem tam zůstal velmi dlouho. Spal jsem, jedl jsem a cvičil a navíc jsem pomáhal s hospodářstvím. Po celou tu dobu jsem byl stále s něčím nespokojený, vyvolával jsem hádky a roztržky. Nakonec to Chen Xiao Xing nevydržel a napsal mistru Chenovi, aby si mě vzal zpátky k sobě.

Chen Xiao Wang měl velké srdce a tak mě vzal zpět do města Zheng Zhou aniž by mi cokoliv vyčítal. Přes zimu jsme spolu s mými kungfu bratry spali v malé místnůstce, přes léto venku.

Jedině když byl mistr na nějakém turné, mohli jsme používat jeho velký pokoj.

Tenhle cikánský život jsem vedl následujících 9 let. Nic mě však nemohlo odradit od cvičení.

Každý den jsem cvičil zhruba 14 hodin. Každou sestavu 15 krát denně, později 20 krát denně.

S mými spolužáky jsme měli pravidlo, že setkáme-li se kdekoliv ve městě nebo v domě dáme si alespoň 30 minut cvičení Tui Shou ( lepivé ruce). Další fígl, který jsem si vymyslel byl, že probudil-li jsem se v noci a šel jsem na toaletu nebo se napít - zacvičil jsem jsi desetkrát nějakou sestavu. Bylo jedno jestli prší, sněží nebo je horko. Byla to taková sebevýzva.

Začátkem devadesátých let jsem se začal poohlížet po závodním týmu, který by mě přijal do svých řad. Bohužel jsem žádný nenašel a domu se mi vrátit nechtělo. Myslel jsem, že jsem byl ve svém snažení neúspěšný - žádné jméno, žádné peníze. Většina mých spolužáků se rozprchla

do celé Číny a našla si nějaké civilní zaměstnání.

Rozhodl jsem se tedy odejít na jih. Do Hong Kongu nebo případně do Japonska, ale vše se nakonec stalo uplně jinak.

Moje přítelkyně byla čerstvě dostudovaná chemická inženýrka a dostala se na výměný pobyt na jednu univerzitu v New Yorku. Po několika měsících jsem odjel do USA za ní.

V roce 1991 jsem začal pracovat v jedné čínské restauraci v New Yorku. Pak mě jeden můj přítel přemluvil abych se zůčastnil jednoho velkého šampionátu v San Francisku, který pořádal známý mistr stylu Choy Li Fut - Doc Fai Wong.

Na tomto šampionátu jsem zvítězil v kategorii Taiji a Taiji zbraně. Pouze v Tui Shou kategorii jsem byl diskvalifikován. Neuměl jsem totiž vůbec anglicky a nepoznal jsem tudíž rozdíl mezi

"ready" a "go" a tak jsem soupeře vždy hned srazil k zemi a dostal mínusové body.

Ready a go byly první slova, která jsem se naučil.

Pak následovala celá řada soutěží ve kterých jsem vítězil - včetně Tui Shou.

Brzy jsem se zpřátelil s několika bojovými mistry a začal se objevovat v kungfu magazínech a v čínských novinách pro čínské američany.

V roce 1998 jsem se vrátil do číny, jednak abych navštívil rodinu, ale taky jsem se chtěl zůčastnit nějakého prestižního závodu v Číně. Vítězstvím na 5. Haigong Wenxian mezinárodním Taiji turnaji jsem si splnil sen - uspěšně reprezentovat svého učitele a vesnici Chen na nejakém významném turnaji v Číně."