Rozdíl mezi tradičním "systémem" a moderním "stylem" v čínských bojových uměních.



V dnešní době, kdy se díky otevření Číny světu stávájí čínská bojová umění stále populárnější, mají lidé ze západu také větší možnosti tato umění poznávat a studovat. Ovšem kdo navštívil za tímto účelem Čínu, případně žije v nějaké metropoly, kde se nachází větší množství kungfu škol, často zjistí, že ne vše co se třpytí je zlato.

V první řadě je to způsobeno pojetím wušu které se razilo v Číně během 70. A 80. let. Bylo v podstatě zakázáno vyučovat bojové techniky, čímž se hlavní proud wušu stal čistě závodní záležitostí s důrazem na gymnastický a zdravotní aspekt. Dvě generace dnešních učitelů jsou tímto chápáním "postižené". Většinou jde o lidi, kteří vystudovali sportovní fakultu v oboru wušu a i když se pak někteří sami dovzdělávali u mistrů staré generace, šlo spíše o vyjímky. Dnes je naopak díky zájmu západního světa na postupu tendence návratu ke starým -

tradičním stylům. Lidé ze západu velice rychle ukojili svůj prvotní hlad a začíná období, kdy jsou schopni posuzovat kvalitu výuky a didaktického systému jako celku.

S poptávkou je třeba změnit nabídku, a tak mnoho učitelů v posledních letech začalo zařazovat do programu i různě sezbírané, často nenavazující sestavy. A tím se konečně dostávám k otázce, která je v názvu této úvahy.

On je totiž ohromný rozdíl jestli se naučíte jednu nebo několik sestav z nějakého stylu - i když jsou tradiční

(čímž je většinou zaručeno to, že techniky v sestavách mají reálný smysl - tzn. jdou aplikovat v boji) a nebo jste vedeni krok za krokem všemi aspekty stylu - což lze nazvat komplexním systémem.

Například Pakua (Bagua Zhang), které je stále populárnější. Většina lidí na západě se domnívá, že jde jenom o jednu sestavu - 8 technik cvičených v kruhu. Nebo moderní závodní sestavu Pakua.

Tak to ale není. Jde o systém metod, sestav a filozofických konceptů, které se na původní myšlenku postupně nabalovaly během mnoha generací (1850 - 1950). Existují tu průpravná cvičení, cvičení chůze, čchikung, speciální posilovací a otužovací cvičení, trénink se speciálními pomůckami, statické sestavy, kruhové sestavy, přímé sestavy, sestavy pro dva vyučující konkrétní reakce, cvičení technik ve dvojcích, cvičení se zbraněmi a další .

Z těchto dílků je pak poskládána nádherná, živoucí (nezkostnatělá) a hlavně funkční mozaika Pakua.

Každý dílek je důležitý, každý má svou logickou návaznost a opodstatněnost.

Dalším příkladem může být třeba tak populární Taiji. Kolik je dnes klubů a škol, které se mu věnují?

Zajisté hodně, ale kolik z nich vyučuje toto umění se všemi aspekty v logickém sledu.

Kolik Taiji škol vyučuje stání v pozicích, navíjení hedvábí, Taiji čchigong, Tuishou, Da Lu, práci s pomůckami, bojové aplikace a všechny tradiční formy.včetně forem se zbraněmi.

Tradiční přístup k výuce formou komplexního systému je však mnohem náročnější a vyžaduje velkou trpělivost.

Je snažší (a pro žáka jistě přitažlivější) naučí-li ho učitel hned nějakou krásnou pokročilou formu - žák pak chodí dál a platí - učitel má na nájem a svou výplatu. To lze při dnešní masovosti a "McDonaldizaci" pochopit.

Takže jediná možnost je, aby žáci sami vyžadovali tradiční didaktický systém a trpělivostí a vůlí se obrnili proti jeho zdlouhavosti a náročnosti. Odměnou jim pak bude dokonale pochopení, "zžití" se se stylem, větší praktičnost a z toho všeho vyplívající důvěra a láska (k tomuto stylu).

Umožňuje jim to také tento systém předávat a přidávat své zkušenosti. Navíc lidé kteří postoupí výuku v tradičním systému většinou pak tento styl praktikují až do smrti (naopak lidé, kteří se naučí nějaké z kontextu vytržené sestavě, pak tyto sestavy zapomínají, učí se nové nebo přebíhají ze školy do školy).