Tréninkový a reálný souboj

Ať směřuje tréninkový proces bojových škol jakýmkoliv směrem, je zřejmé, že to hlavní ( a na to je třeba stále brát zřetel ) je nácvik sebeobranných a bojových dovedností - t.j. schopnosti vyváznout z bojového střetu co nejmíň poškozen ( ve vyšších úrovních zároveň co nejméně poškodit soupeře ). Problém nad kterým se chci pozastavit je správné pochopení a rozlišování různých úrovní boje a optimalizace nácviku tak, aby byl co nejefektivnější a zároveň vyhovoval současným fyzickým, psychickým a časovým podmínkám cvičícího.



Ve starých školách se k nácviku volného boje přecházelo až po 3-5 letech cvičení.

Po této době totiž už byla záruka, že při boji nedochází k mrvení pozic - a tím pádem souboj nesklouzává k neustálému poskakování a občasné výměně několika fint. Na takovýto způsob boje se velice dobře zvyká, protože vypadá jako bezpečný a jednoduchý. Je však velice těžké se tomuto způsobu odnaučit.

Ne že by tento způsob nácviku byl veskrze špatný, ale myslím,že má víc negativ než pozitiv.

Jedno z nejhorších negativ je , že nerozvíjí používání čistých technik v boji. Lidé pak ustrnou v určitém úzkém okruhu technik a nejsou schopni používat a akceptovat něco jiného.

Tréninkový boj by měl podle mne být prováděn pokud možno v co nejčistčích pozicích. Nejde zde samozřejmě o to bojovat takto reálně ( alespoň ne prvních 30-50 let ). Jde o to, aby se bojující neustále rozvíjel a zdokonaloval. Zároveň se tak podporuje vzájemná interakce mezi cvičením sestav a bojem.

Další věcí je, že při snaze o přesnost pozic je boj pomalejší, takže se partneři nemusí tak úzkostlivě bát, a může si dovolit experimentovat ( tzn. nové techniky a techniky složitější ).

Rychlost se pak automaticky zvyšuje s pokrokem v téninku, a to zcela přirozeně a neuvědoměle. Staré pravidlo říká : Dosáhni rychlosti postupně, pomalými pohyby.

Zde je další rozdíl od sportovního způsobu cvičného boje ( poskakování a snaha o co nejrychlejší útoky fintama, bez předpokládané reaktivní odezvy ). Už od začátku je v tomto pojetí snaha o maximální rychlost - čímž nutně dochází k degeneraci technik a k nemožnosti vybudovat si kombinační myšlení podpořené nadřenými reflexi.

Další věcí, kterou je třeba stále připomínat je "nebojovat" při cvičném souboji. Tím nebojovat myslím vnitřní postoj cvičícího. Tzn. Nesnažit se za každou cenu zasáhnout či vrátit zásah. To vytváří napětí a zrychlení souboje. Stále je třeba se uvolnit a vidět celý souboj z nadhledu.

( bez emočního vzrušení ). Naopak by primární měla být snaha provést co nejčistčí útok, případně odpovídající obranu. Tato snaha uklidní souboj a navodí relativní pocit klidu tak potřebný pro " tvůrčí zrání". Pocit vnitřního klidu je třeba neustále pěstovat. Začíná to relaxovanými svaly ( ne však povislými) ramenou a hlubokým dýcháním a končí mírumilovnými perfektně provedenými reakcemi bez myšlenek na pomstu.

Další důležitou věcí je neomezovat škálu povolených technik. Maximálně to jsou: útoky na hrtan a temeno, útoky

na genitálie a prsty do očí. Ostatní omezení jsou na hovno.

Na co je potřeba dávat pozor je práce nohou. Nemyslím tím kopy. Jde o reagování a přizpůsobování postojů na vzniklou situaci či záměr. Přiblížit se k soupeři nebo udělat krok do techniky je to nejtěžší a zároveň nejdůležitější věcí na kterou je třeba dbát a rozvíjet.

Řiká se, že čím je vrah lepší, tím na bližší vzdálenost zabíjí.

Vrcholem je naučit se v normální rychlosti házet a lámat.











Nic z předešlých rad a postřehů však nemá ( alespoň ne prvních 30-50 let) žádnou primární souvztažnost s reálným bojem. Již od prvních začátků je potřeba vtloukat do hlavy sobě i ostatním, že reálný boj je o nečem jiném.

Při reálném střetu musí jít všechny naučené pozice z hlavy. Účinnost, rychlost a překvapivost jsou zde na 1. místě. Možná se někdo zeptá proč se tedy nenacvičuje reálný boj hned odzačátku. To nejde a kdo tvrdí, že to dělá tak lže. Nikdy totiž nelze v " laboratorních podmínkách " nastolit situaci, která by se vyrovnala reálnému střetu. Nikdy nemůžete svého tréninkového partnera naplno sestřelit nějakou tvrdou technikou. Vždycky je tam možnost říct "dost". Psychika bude v reálu fungovat úplně jinak. Jediná možnost je desítky let, hodiny a hodiny ténovat "klasiku" a ono se to postupně přelije z nereálného v reálné.

Techniky reálné sebeobrany se musí snažit co nejvíc přiblížit několika zásadám:

1. v ideálním případě by ji měla zvládnout malá holka proti starýmu silnýmu chlapovi

2. Technika by měla být co nejjednodušší

3. Musí fungovat v jakékoliv situaci ( myslím tím vnější podmínky )

Je třeba si uvědomit, že vždycky zapracuje ten věrný noshled člověka - strach. Dokáže ochromit, zpomalit a zapomenout na všechno co se člověk naučil. Jediná nedrastická metoda jak tohohle hajzlíka překonat je meditace. Především meditace zvaná - prožívání vlastní smrti, kdy si člověk představuje jak zemře a " tak dál ".

Řešení sebeobraných situací také nelze nějak zvlášť systematizovat a kodifikovat ( jak se o to některé školy pokoušejí ). Každá takováto situace je naprosto jiná. Jiný protivník, jiné okolí, jiné vnitřní rozpoložení. Při nácviku jde jenom zhruba nastínit možná řešení. A to je třeba také neustále zdůrazňovat. Nemůžete říct - na tenhle útok udělej tohle. Můžete jenom kostatovat na takovýto útok je za určitých okolností možné provést třeba tato technika. Rozdíl je nepatrný, ale to co zanechává v hlavách cvičících, je jako chleba a popel.



Myslím, že nejlepší modelový přístup k sebeobraně je :

- když už z toho opravdu nelze vybruslit

-zničeho nic použít krátkou a rychlou tehniku

- a utéct