Historie stylu Tai Ji Quan ( Tajči čuan)

Legendární generál Yueh fei, který žil ve 12. Století vynalezl speciální druh bojové přípravy pro své vojáky. Díky tomuto programu poráželo vojsko pod jeho velením Mongolské nájezdníky. Sepsal knihu ve které prezentoval tkzv. 13 bojových pozic. Tyto "techniky" postupem doby zlidověli a na jejich základě vznikla většina severních bojových stylů.

Na konci 17 století slavný bojovník a učenec Chen Wangting z kraje Chen Jiagou sestavil několik bojových forem, které obsahovali nejlepší techniky z různých stylů z přilehlých oblastí ( vesměs navazující nebo obsahující zmíněných 13 pozic ). Podle záznamů rodiny Chen porazil Chen Wangting přes 1000 banditů.

Nově vytvořený styl obsahoval několik nových ideí:

1. Zkombinoval bojové techniky s koncentrací na vnitřní sílu a s hlubokým dýcháním

2. Zakulatil a zplynulil přechody mezi jednotlivými technikami, aby energie mohla plynule proudit, tak jak požaduje tradiční čínská medicína.

3. Vytvořil cvičení "tlačící ruce" - tui shou / tchui šou /

4. Vymyslel speciální cvičení s kopím

5. Propracoval bojovou teorii na základě taoistických principů

Tento nový styl se předával v rodině Chen z otce na syna. V páté generaci následovníků

( začátek 19. stol) se styl rozštěpil na dva proudy. Zasloužili se o to dva významní mistři Chen Youben a Chen Chanxing. Chen Youben vytvořil novou variantu rodinného stylu tím , že vynechal některé hodně obtížné pohyby a hlavní pozornost přesunul z bojové stránky na zdravotní.

Yang Luchan ( 1799 - 1872 ), který se učil u obou předešlých mistrů, přenesl Tai ji do Pekingu a vytvořil vlastní školu zvanou Yang styl. Jeho syn Yang Jianchou (1839-1917) reformoval techniky svého otce a vytvořil tzv. Střední styl, který se nakonec přeměnil díky úpravám jeho syna Yang Chengfu (1883-1936) do tzv. Velkého stylu. Tato verze Tajči je dnes nejpopulárnějším bojovým stylem v Číně.

Yang styl je charakteristický přirozenými, kulatými a jednoduchými pohyby a důrazem na zdravotní účinky cvičení.

Yang Luchan a jeho syn Yang Banhou se stali učiteli sebeobrany osobních bodyguardů císaře.

Jedním z těchto lidí byl i slavný bojovník Quan Ju jehož syn Wu Jian Quan na základě technik, které se naučil od svého otce a technik, které objevil v jakémsi starém tisku ( který nalezl ve státním archívu jeho bratr- vrchní archivář) vytvořil tzv. Malý styl, zvaný též Wu styl, charakteristický jemnými a krátkými pohyby.

Wu Yuxiang (1812-1880) přítel ažák Yang Luchana a Cheng Qingpinga vytvořil na základě starého Chen stylu vlastní verzi zvanou Wuu styl nebo Hao styl. Tato škola je charakteristická důrazem na práci těla a maximálním využíváním vnitřní síly. Tento styl se také skrz mistry

Li Yiyua a Hao Weizhen dostal k Sun Lutangovi, který na základě svých znalostí stylů Pakua a Hsing-i vytvořil kombinovaný styl Tajči zvaný Sun styl nebo Styl svižných kroků.

Těchto pět stylů ( nová škola Chen- Zhaobao styl, Yang styl, Wu styl, Wuu-Hao styl a Sun styl ) tvoří základní a uznávané varianty Tajči.

V roce 1949 došlo k velké popularizaci tajči díky vládní podpoře masové výuky. Vznikají kluby na školách všech typů a v podnicích, zakládají se výzkumná a trenérská centra, vycházejí časopisy a knihy o Taijči tématice. V roce 1956 publikuje komise státního centra pro kulturu těla a sport tzv. Jednoduchý Tajčičuan - který je založen převážně na stylu Yang. Sestava obsahuje 24 forem, které jsou uzpůsobeny tak, aby byly co nejjednodušší na zapamatování, příjemné na cvičení a netrvající tak dlouho jako tradiční sestavy. O rok později vychází 88 forem zjednodušeného Tajči, což je setava určená pro lidi, kteří už ovládli "dvacetčtyřku" a chtějí se dále rozvíjet. V roce 1979 pak vzniká závodní sestava zvaná 48 forem, která kombinuje techniky z různých tajči škol. Od 70. let je Tajči populární i na západě.