Rozhovor s Vincentem Blackem (první část)
(Přeložil Josef)

Když učitel Hsing-I Ch´uanu (Xing Yi) Hsu Hong-chi poprvé potkal Vince Blacka,
na první pohled poznal, že Vince bejval pořádně "ostrej chlápek" (bad boy).
"Nevím, možná to bylo mým zlomeným nosem, jizvou mezi obočím, nebo uraženými zuby,
ale jen se na mě podíval, hned poznal, že už mám leccos za sebou."
Vincova obrovská postava a drsný vzhled jsou skutečně na první pohled zastrašující.
Neznám nikoho kdo by při pohledu na Vince neřekl: "Při hospodské rvačce bych ho chtěl
mít raději na své straně." Nicméně se očividně i tací našli, protože zlomený nos,
jizvu mezi očima i rozštíplý zub utržil Vince když byl zaměstnán jako vyhazovač v různých
motorkářských barech v Arizoně.
Black nejprve získal zkušenosti při praktikování Kajukenbo, stylu,
který by se pravděpodobně líbil většině barových vyhazovačů, ale pak se dále rozvíjel
studiem a cvičením Tai-chi, Hsing-I, Pa Kua, Liu He Pa Fa a několika dalších stylů čínských,
filipínských a indonéských bojových umění. Během toho se také stal licencovaným lékařem
tradiční čínské medicíny a jedním z nejtalentovanějších chiropraktiků v zemi.
Během pětadvaceti let věnovaných bojovým uměním a čínské medicíně získal Black unikátní
názory na jejich teorii i praxi. V tomto článku stručně načrtneme Blackovu průpravu
v bojových uměních a pak nabídneme čtenáři dlouhý rozhovor, ve kterém se s námi Black
podělil o svoje zkušenosti, vhledy a filozofické názory na praktikování a vyučování
bojových umění, dále některé názory Vince Blacka o boji a léčení, a informace o
jeho prvním učiteli Pa Kua Chang, Li Zhi Mingovy.
Vince Black začal studovat bojová umění na začátku šedesátých let s instruktorem Kajukenba
v Yumě v Arizoně. Po několika letech cvičení získal pověst dobrého bojovníka.
Kajukenbo je velmi přímá, tvrdě zasahující, hrubá a brutální bojová metoda, která se hodně
soustředí na výuku aplikací, a proto se ve škole jeho učitele trénovalo většinou
s partnerem. Existují sice sestavy Kajukenbo, ale Blackův učitel upřednostňoval techniky na
krátkou vzdálenost pro dva a více protivníků, a tak bylo obtížné cvičit toto umění samostatně.
Při hledání bojového umění, které by mohl cvičit sám za účelem rozvoje síly a techniky,
se začal Black zajímat o Tai Chi. Poprvé se s ním seznámil díky knize Yearning K. Chena.
Toto "vnitřní" bojové umění ho velice zaujalo, nicméně nebyl schopen pochopit esenci
tohoto umění pouhým čtením knihy. Příliš mnoho otázek zůstávalo nezodpovězených.
V roce 1968 navštívil Yumu kanadský instruktor Tai Chi Kevin Cochran. Někteří z Blackových
přátel si dělali legraci z jeho "jemného" stylu a tak jim Cochran ochotně ukázal jak se to
používá. Cochran porazil nejlepší z Blackových kamarádů a tak zavolali Blacka,
aby přišel a ukázal tomuhle Tai Chi chlápkovi, co to je opravdové bojové umění.
Když Black přišel, všiml si, že Kanaďan má kopii knihy o Tai Chi, kterou se on sám
pokoušel pochopit. Začali se bavit o obsahu té knihy, o Tai Chi a jeho aplikacích.
A tak místo aby odsud Black odešel s další rvačkou na kontě, nalezl nového učitele
a nové umění ke studiu.
Cochran přijížděl do Yumy každou zimu. Black studoval dlouhou formu Yang Tai Chi
když byl Cochran ve městě, a po zbytek roku pracoval na zdokonalování toho co se naučil.
Během studia získal Black velký respekt pro tento vnitřní styl, nicméně ho zajímalo,
zda-li existuje systém, který by kombinoval jemnost Tai Chi s výbušností Kajukenba.
Kniha Roberta Smithe o Hsing-I Chuan naznačovala, že Hsing-I by mohlo být přesně to co
hledal. Hledání učitele Hsing-I ve Spojených Státech se ukázalo být pro Blacka
cvičením ve frustraci. Po několika letech hledání si řekl, že když se chce učit Hsing-I,
bude muset odjet na Taiwan. Právě když se chystal odjet, v roce 1974, když byl se svou
sestrou na výletě v Los Angeles, spatřil na jednom obchodě nápis "Hsing-I Kung Fu".
Ukázalo se, že v té škole hostuje instruktor Hsing-I, který právě přijel z Taiwanu a bude
tam učit několik měsíců. Ten učitel byl Hsu Hong-Chi, Hsing-I student Hung I-Hsianga.
Byla to Hsuova první návštěva USA, a Black jím byl tak ohromen, že zůstal v Kalifornii,
aby studoval s Hsu dokud Hsu neodjede zpět na Taiwan.
Tento první úvod do Hsing-I Chuan a setkání s Hsu Hong-Chinem vyústilo v jejich
jedenáctiletý vztah. Black studoval s Hsu když Hsu přijel do Kalifornie, hostil Hsu
ve své škole v Yumě (Hsu navrhl Blackovi aby otevřel svou vlastní Hsing-I školu v roce 1978),
a při početných příležitostech jezdil na Taiwan aby studoval u svého učitele.
Na začátku spolupráce se Hsu byl Black velice zaujat čínskou medicínou, kterou Hsu
praktikoval a učil. Protože chtěl najít učitele medicíny, u kterého by mohl studovat
pravidelně, stal se Black na dva roky žákem starého čínského akupunkturisty v Arizoně,
pana Ma Gong-Wonga.
Se znalostí čínské medicíny, kterou získal od svých dvou učitelů, začal Black zadarmo
ošetřovat studenty ve své škole v Arizoně. Hsu povzbuzoval Blacka aby praktikoval medicínu
ale neúčtoval peníze, protože neměl licenci. V roce 1982 už Black ošetřoval 4 nebo 5
studentů nebo přátel studentů za noc, a řekl si, že kdyby získal licenci, mohl by to být
výnosný byznys. Slyšel, že v Kalifornii licencují akupunkturisty a tak se v roce 1982
přestěhoval do San Diega a zapsal se do tříročního studia na fakultu akupunktury.
Po absolvování školy v roce 1985 a složení státních zkoušek k získání licence v roce 1986,
Black otevřel svoji kliniku v San Diegu, kterou vlastnil a provozoval až do léta roku 1992.
Kromě studia Hsing-I a Pa Kua s Hsu Hong-Chinem (Hsu zemřel roku 1985), vedla Blacka
jeho žízeň po vědění do spolupráce s množstvím jiných zručných instruktorů.
Mnohokrát odcestoval na Taiwan, Filipíny a do Číny aby prohluboval jak svoje léčivé tak i
sebeobranně schopnosti. Detaily všech vztahů, které Black navázal s instruktory
bojových umění a medicíny po celém světě, jsou příliš rozsáhlé na to, abychom je zde zkoumali.
Nicméně, stojí za to zmínit se, že kromě Hsua měl Black ještě dva instruktory se
kterými často spolupracoval: York Y.Lu (Chen styl Tai Chi a Liu He Pa Fa) a
Li Zhi Ming (Pa Kua Chang). Navíc měl prospěch z krátkého studia s tak významnými
instruktory jako je Liao WuChang (tlačící ruce a bojové dovednosti), Fu Shu-Yun
(Pa Kua Chang a Hsing-I), Liu Wan-Fu (Pa Kua Chand a Hsing-I), "Bratr" Abe Kamehoahoa
(Kajukenbo), Felimon "Momoy" Canete (Doce Pares Escrima) a Li Kui-Chang (Hsing-I).
Black také spolupracoval s učiteli různých filipínských a indonéských bojových umění,
a zakladatel systému Kajukenbo, Adriano Emperado, žil v jeho domě posledních osm let.
V poslední době (Leden 1993) se Black přestěhoval s rodinou do Tucsonu v Arizoně,
a momentálně vyučuje svoje umění v Tucsonu. Následující interview se uskutečnilo s
Vincem Blackem v Říjnu roku 1992 v Pembroke ve Virginii.


O:Vím že jste strávil mnoho let prací v Arizoně jako vyhazovač v motorkářských barech.
Mohl byste pohovořit o tom, jaká to byla zkušenost a v čem vás poučila o realitě boje?

- Důvod proč jsem pracoval jako vyhazovač v barech byl ten, že jsem tam mohl realisticky
využít svoje umění. Chtěl jsem si ověřit praktickou hodnotu toho, na čem jsem pracoval.
Bylo to také v tom období mého života, kdy jsem měl rád rock´n´roll a podobné věci,
takže jsem měl sklon stejně pobývat na takových místech.
Můj první oficiální učitel mě trénoval v barech protože byl jazzový pianista,
a tak jsme strávili v nočních klubech každou noc. Pobytem v barech jsem se naučil hodně
o rváčské mentalitě. To prostředí bylo vzrušující ve velmi podobném smyslu jako potápění.
Vždy tu byla možnost setkání s nezvyklými tvory a neustálé nebezpečí. Napětí v baru přidává
element reality k tomu, co člověk dělá. Je tam temno, osvětlení je nezvyklé
a je tam hluk. Není to dobře osvětlené a vypolstrované jako ve školách bojových umění.
Není tu nikdo kdo by zastavil rvačku, to je práce vyhazovače. Barové prostředí
tě uvede do velice realistického postoje a dá vážnost tvým zákrokům - není to jen nějaké
představení.
K pochopení boje ve smyslu bojových umění jako kultivace mého ducha, charakteru
a jako testování mojí víry v mé umění jsem potřeboval tuhle denní laboratoř typu
"všechno jde". Potřeboval jsem do toho jít dobrovolně, ale také jsem potřeboval
být v situaci, kde jsem do určitého stupně omezen určitými parametry,
tak abych praktikoval umění a ne jen nějakou pouliční rvačku. Omezující parametry plynuly z
faktu, že jsem tam byl zaměstnán. Byla moje práce zakročit.
Mohl jsem se taky prostě jít prát do barů nebo kamkoli jinam, ale to by bylo jako když
člověk studuje jen boj, a ne bojové umění. Bylo by mnohem jednodušší jít prostě jen
tak mlátit lidi a prát se bez jakýchkoli morálních omezení.
Tohle jsi nemohl dělat, když jsi byl na tom místě zaměstnán. Takže práce vyhazovače
v baru mi umožnila být v nebezpečí a zároveň být omezen určitými pravidly. Nesměl jsem být
tak neetický a kreativní jako lidi, se kterými jsem jednal. A tihle lidé dovedli
být při svém agresívním jednání skutečně velice vynalézaví a zruční.
Možnost, že se situace zvrtne v opravdový boj, závisí na tvém duševním rozpoložení.
Často se se mnou chlapi v baru odmítali bavit a nechtěli se chovat slušně, a já jsem
si nesměl začínat. Takže moje schopnost si s nimi poradit tkvěla především v tom,
že na mě bylo vidět, že jsem ochotný se s nimi střetnout. Někteří z nich byli fakt hrozivý
drsňáci, ale když poznali, že jsem připravený na konfrontaci, i když jsem se držel
zpátky a nechystal se udělat první krok - tohle duševní rozpoložení zabránilo mnoha případným
bitkám. V bojových uměních je to hodně právě o tomhle, jde o povahu,
která se vyvine při navozování duševního postoje - držet se ať to stojí co to stojí.
Tohle cvičení v sebeovládání, každou noc s jedním, dvěma, čtyřmi nebo pěti různými lidmi,
bylo pro můj vývoj to nejdůležitější.
A pokud jde o množství těch rvaček... nebylo toho moc, ale párkrát k tomu došlo.
Obvykle, když jsi zvládnul jeden souboj, musel jsi pak ještě dlouho vyjednávat s
ostatními aby ses vyhnul dalším bitkám. Samotný boj, pokud je dobře provedený, je velice
krátký a příjemný. Především musíš zůstat v klidu. Jestli chceš být dlouhodobě úspěšný,
jestli se chceš vracet na stejná místa, všechno co děláš musí být správné.
Když nejsi spravedlivý, jen si přiděláváš víc problémů.
Když dojde ke konfrontaci, nejprve si musíš uvědomit s kolika lidmi bojuješ a pěčlivě
si všímat okolí. Musíš být schopen poznat kdo ze čtyř nebo pěti lidí, se kterými bojuješ,
je nejvíce nebezpečný, a toho pak musíš neustále hlídat. Sundej ho jako prvního.
Obvykle má jednoho hlavního pomocníka, a pak dva nebo tři pomocníčky, kteří se kolem nich
motají. Ti pomocníčci většinou nejsou problém, ale stejně musíš zjistit jak je dostat,
pořád je měj pod kontrolou.
Jakmile poznám hlavního chlapa, jsou dva způsoby, jak si s ním pohrát. Záleží na situaci.
Když je to inteligentní člověk, jednám s ním velmi zpříma a dávám mu jemně najevo,
že vím, že je z nich nejdůležitější. Jindy, když se mi zdá, že ten člověk nemá žádné
skrupule a že moc moudrosti nepobral, považuji za lepší nedat mu nic najevo dokud
to nezačne, a pak ho vzít jako prvního. Obvykle, když sundáš hlavního chlapa, ostatní skončí
taky. Jeho stín se často pořád snaží na tebe dostat, ale když ho dostaneš dost rychle
a prostě jeho stín zakryješ, tak i kdyby tam zůstali ještě tři nebo čtyři chlápci,
stejně nic neudělají. Je to tenhle typ psychologie davu, kterou jsem využíval při práci
v baru. Musíš ale taky počítat s tím, že jsou všichni nevypočitatelní.
Většinou jsou nafetovaní nebo opilí. Právě tenhle neznámý faktor udružuje tvoji mysl
otevřenou a aktivní.
Techniky jsou většinou takové, že sejmeš chlapa dvěma nebo třema pohybama, které
jdou plynule za sebou. Co fakt nemůžeš dělat, je poskakovat kolem jako se to dělá
na turnajích - nejde to dělat za sebou noc co noc bez nehody. Musíš do toho jít,
zůstat v tom, a udělat svou práci během dvou nebo tří vteřin.
V prvních fázích mého tréninku jsme cvičili kombinace tří až šesti pohybů,
každá končila těžkým úderem na vitální oblasti. Postupně jsme je zrychlili z osmi
na čtyři vteřiny. Všechny kombinace jsme museli zvládnout ve čtyřdobém rytmu.
Můj učitel byl muzikant a vždycky nám pouštěl metronom. Když začala technika, začal metronom
tikat, a my jsme museli zvládnout soupeře, odstoupit a krýt se během čtyř vteřin.
Když jsme jednu techniku zvládli za čtyři vteřiny, mohli jsme cvičit další.
Tohle mi velmi pomohlo, když jsem to pak musel aplikovat v baru. Být schopen
sejmout hlavního chlapa ve čtyřech vteřinách byla ta pravá věc, která přiměla ostatní,
aby si rozmysleli dělat nějaké problémy. Ale znovu, pořád je tu ten faktor
nepředvídatelnosti.
Je ale velká chyba, když si myslíš, že jsi ostatní přesvědčil aby nebojovali jen tím,
že jsi dostal toho hlavního. Když tam ostatní pořád stojí, musíš to posuzovat jako
že jdou pořád po tobě, takže můžeš klidně jít a sejmout je. Když jsou někdy opravdu velký
problémy, prostě nečekáš až na tebe kolemstojící vlítnou, když už jsi sundal toho hlavního
chlapa. Vyrazíš a hned je sejmeš. Každý kdo s ním drží pohromadě, bude s ním ležet
na hromadě - je to tenhle typ filozofie. Ale na druhou stranu to nesmíš přehnat.
Musíš se snažit být spravedlivý. Nemůžeš použít zmrzačující techniky, který bys použil v
sebeobraně, protože jsi v práci. Není to stejné, jako kdyby se tě pokoušeli okrást.
Nemůžeš jít po očích nebo po krku, nebo použít nějakou techniku, která by je trvale
poškodila. Nemůžeš poškodit životní orgán aniž by to nemělo trvalé následky.
Ale můžeš zlomit kost nebo něco takového.
Můj učitel Kajukenba vždycky považoval za moudré při reálných konfrontacích, i kdyby byl
boj jen krátký, zlomit alespoň jednu kost, třeba klíční kost nebo žebro, něco, co přinutí
toho útočníka strávit zbytek večera na pohotovosti nebo doma, co ho přinutí o tom
všem přemýšlet. To může někdy předejít tomu, aby se ožral a dumal nad svou porážkou,
a otravoval tě nějakým zcestným, opileckým způsobem.

-Takže jak tyhle zkušenosti změnily tvůj přístup k bojovým uměním, které jsi studoval?

-Vytvořil jsem si díky tomu vysoké nároky. Chtěl jsem si být jistý, že každý, u koho
jsem se chtěl učit, dovede přivést svoje umění až na tuhle úroveň. Taky jsem věděl,
že většina z nich to nedovede. Můžeš poznat ty který to zvládnou a ty co ne.
Někteří starší lidé dovedou dobře skrývat svoje nejlepší umění, a tak je není
moudré posuzovat podle toho, jak dobře vypadají, ale podle toho, co se děje v jejich škole.
Můžeš posoudit, jestli jejich studenti něco dovedou nebo ne. Když vidíš lidi,
kteří byli se svým učitelem 3 nebo 4 roky a teď jsou jeho hlavní žáci, koukneš se na ně
a hned to poznáš. Můžeš se vsadit, že když starší žáci nejsou schopní, studium u toho
učitele bude ztráta času, pokud ti jde o realitu boje. Jeden mudrc jednou řekl,
že jestli chceš znát hodnotu stromu, posuzuj jeho ovoce. Když ovoce opadává a není
životaschopné, nechce se ti s tím ztrácet čas.
Využíval jsem zkušeností, které jsem získal v baru, když jsem hledal učitele vnitřních
bojových umění, a v téhle zemi jsem nenašel moc těch, kteří by byli fakt dobří.
Můj první učitel Tai Chi byl mladík z Kanady. Od prvního dne byl dobrý, a velice ochotný
ti ukázat, že jeho Tai Chi je reálná záležitost. Jenže to nebyl člověk, který by jen tak
odešel na Filipíny.
Hned první den, co jsem Kevina potkal, mi vyjasnil, že přesně ví co dělá.
Později jsem si říkal, že bych rád studoval s nějakým čínským učitelem, protože
jsem si myslel, že starý Číňan musí být opravdu dobrý. Našel jsem jich pár, kteří dobří
byli, ale také jsem zjistil, že je celkem jedno, jestli jsou dobří nebo špatní,
jestliže nedokážou naučit to co umějí. Rychle jsem pochopil, že většinu lidí
praktikujících Tai Chi zajímaly jen "chlupy", jak by řekl můj učitel. Skutečné zvíře
bylo dávno pryč. Takže každý jen ukazoval, jak bojové umění vypadá navenek.
Myslím, že realita barových zkušeností mi pomohla najít ty správné učitele. Byl jsem
schopen rozlišovat mezi těmi, kteří věděli jak bojové umění použít a těmi, kteří
dělali něco, co jen jako bojové umění vypadalo.
O pár let později, když jsem potkal svého učitele Hsing-I, pana Hsu Hong-Chi,
jen se na mě jednou podíval a řekl, že hned poznal, že jsem byl rváč. Nevím, snad to
bylo tím zlomeným nosem, jizvou mezi obočím nebo rozbitým zubem, ale jen se na mě podíval
a hned řekl, že už mám něco za sebou. Pak mi ukázal svoji sílu.
Nikdy předtím jsem nebyl tak silně zasažen a ani nikdy potom. Hned jsem poznal,
že rozumí svojí věci.
Poznal jsem že je dobrý také podle toho, že všichni lidě, které už nějakou chvíli
Hsing-I učil, byli velice šikovní. Ve srovnání s ostatními lidmi ve společnosti bojových
uměních, jejich schopnosti byli velmi realistické. Nebyli trénovaní pro turnaje.
Mohli by jít na turnaj, ale asi by byli vyhozeni pro nedovolený kontakt.
Nebyli trénovaní ve "sportovních" fintách, jak vyhrát hru a hrát podle pravidel.
Ale zcela určitě byli schopní se v reálné situaci postarat o kohokoli, kdo byl vycvičen
jen k tomu, aby vyhrával turnaje a hrál podle pravidel.
Krása cvičení Hsing-I je v v tom, že bojové schopnosti plynou skutečně ze Hsing-I.
Hodně bojovníků cvičících Tai Chi, Kung Fu nebo Karate sice praktikuje všechny formy
všech těch pohybů, ale stejně tak by mohli všechen ten čas strávit boxováním v tělocvičně,
protože to je taky všechno, co pak předvádějí. Velmi na mě zapůsobilo to, že jejich
Hsing-I techniky použité v boji vypadaly přesně stejně jako když je cvičili ve formách,
a když nasadili plnou rychlost, bylo to pro protivníka jen ještě horší.
Nemuseli to upravovat pro "street". Čím čistší forma, tím efektivnější a silnější
je technika. Vždycky se najdou nějací lidé, kteří nejsou rození bojovníci a
někteří takoví byli i ve třídě pana Hsu Hong-Chi, ale ti tu byli jen aby se odreagovali,
pobavili, pořádně si zacvičili a něco se naučili. Když jejich srdce nemá rádo boj,
nebudou z nich dobří bojovníci. To je absolutně v pohodě, protože si z toho berou to,
co si z toho vzít chtějí. Nemůžeš někoho naučit bojovat když se mu nechce.
Podíváš se do třídy řekněme dvaceti lidí cvičících konkrétní styl Hsing-I u
Hsu Hong-China a můžeš najít čtyři nebo pět lidí, ze kterých nikdy nebudou opravdoví
bojovníci, protože to nemají v srdci, učí se jen nějaké techniky a dovedou ukázat
nějaké dovednosti. Když pak příjde na tu část, kde se plive krev, nemají chuť to zažívat.
Zjistil bys, že 45 procent bojovníků ve škole Hsu Hong-Chiho je velice schopná,
a pak dalších třicet procent to zvládá jakž-takž. Naproti tomu, ve školách karate
najdeš obvykle jen pět nebo deset procent lidí, kteří dovedou efektivně použít svoje umění.
V Tai Chi školách je toho ješt méně. Většinou jsou to jen rádoby bojovníci.
Většina nemá ani tušení jak použít specifické metody jejich umění, které učinily
toto umění slavné, zachovaly ho po dlouhou dobu a umožnili lidem ho studovat.
Hsing-I (Xing Yi) se opravdu zdá být metoda, jak naučit plně projevit
bojové umění více studentů, než u většiny jiných stylů, které jsem studoval nebo zkoumal.

-Jaké jsou podle tebe charakteristiky opravdu dobrého bojovníka?
- Dobrého bojovníka v oblasti bojových umění, nebo jen dobrého bojovníka, rváče?
-Dobrého bojovníka, jakého když spatříš v baru nebo na ulici, tak si řekneš:
"Na toho chlápka bych si měl dát pozor". Chlápka, kterého bys považoval za toho hlavního
ve skupině se kterou bys byl konfrontován jako vyhazovač v baru.

-Bojovník, obecně dobrý bojovník, je někdo, kdo nemá čas starat se o to, jestli je nebo bude
zraněn. To je první věc, a je to jedna z nejvzácnějších věcí u lidí.
I lidi, kteří se považují za rváče, neudělají první krok nebo budou váhat, když si budou
myslet že jim hrozí zranění. Bojovník je někdo, kdo se vůbec nebojí zranění. To neznamená,
že je bezstarostný, on prostě akceptuje zranění jako součást bojové hry.
Můžeme jít ještě dál a ocitovat Emperada, který vždycky říkal svým studentům, že aby
se člověk stal opravdovým bojovníkem Kajukenba, musí se spřátelit s bolestí.
Zprvu to nezní jako něco extra, ale on to vysvětloval takhle: Když k tobě přichází přítel,
tvoje srdce poskočí a jsi šťastný, tvoje energie a duch se se zvýší a jdeš mu rychle naproti.
Když k tobě přichází bolest, máš stejné pocity. Takové, jako "to je ten pravý
život, to je realita, to je ta naše pravá podstata", máš radost a těšíš se na bolest,
protože víš, že ta bolest tě povede k vyšší pravdě. Takže s Emperadem a systémem Kajukenba
se lidé skutečně stávali přáteli bolesti. Když pozoruješ Kajukenbo v akci, poznáš,
že se s tím člověk musí vyrovnat.
Dnes, když se zabývám Kajukenbem, dávám osobně přednost tomu, že není nutné být přítel
bolesti, ale že spíš jde o to ji akceptovat.
Možná je to tím, že mi je přes čtyřicet, a bolest se mnou zůstává déle.
Ale jsem starý známý bolesti. Rozpoznat to a nenechat se tím zastrašit, vědět,
že toho pravděpodobně dostaneš pořádnou dávku když do toho skočíš a stejně na to
nemyslet - to je první úkol dobrého bojovníka. Je to jako když máš rád jídlo z moře,
v rybách jsou kosti a ty je musíš akceptovat. Stejně tak bojování vyžaduje akceptování
bolesti a zranění.